V jednoduchosti je síla: Jean Jacques Annaud

Jean Jacques Annaud

Jean Jacques Annaud

Jsou filmaři, které obdivujete, které máte rádi a pak ti, kteří vám mění až nakonec změní život. Mou zjitřelou dětskou fantazii pořádně polechtal Jean Jacques Annaud v mých pěti letech, když jsme byli ještě za totality celá rodina na přidaném představení totálně vyprodaných Medvědů. A Boj o oheň společně se Zemanovou Cestou do pravěku mě přivedly k natočení mého prvního krátkometrážního filmu, který jsem si troufl promítnout na veřejnosti.

Jean Jacques Annaud se narodil 1.10.1943 v Draveil, Essonne v oblasti Ile de France, tedy v kolébce francouzské gotiky, pracoval jako armádní režisér ve francouzském Kamerunu a své první filmařské dovednosti získal na komerčních zakázkách. Karty byly rozdány v prvních třech desetiletí sympatickému tvrdohlavému muži poměrně jasně.

Režijní debut Noirs et blancs en couleur z roku 1976 jsem viděl poprvé vloni v zimě na promítání drážďanského filmového klubu a kamarád mě varoval, že to bude možná pěkná pitomost. Annaud za svůj celovečerní filmový debut získal Oskara za nejlepší zahraniční film, což jsem se dozvěděl až s odstupem času. Film pojednává o zbytečnosti války a vychází z velice černohumorné situace. Francouzští vojáci žijí poklidně ve svém africkém táboře a žijí v souladu se svými německými sousedy, do té doby než se dozví, že si jejich země vyhlásili válku. Z přátel se stávají nepřátelé a hlasitě si oddechnou až po skončení konfliktu, kdy se utvrdí v tom, že válka nestojí za nic. Film obsahuje řadu velice vtipných gagů a suchých hlášek a přitom je technicky výborně natočeným filmem. Annaud na svém webu popisuje martyrium s financováním snímku, které je velmi humorné. Jen ve zkratce měl velké problémy se svou arogancí, cpal se do kanceláří již etablovaných filmařů a stanovil si podmínky, ze kterých nebylo možné slevit. Film, jak už dnes víme, byl trefou do černého a pokud budete mít možnost ho vidět, pak neváhejte.

Annaudův talent pro komiku a pověst komerčního režiséra jej předurčily k natočení jeho dalšího filmu s názvem Hlavička (1979), který alespoň podle mého pohledu udělal jenom pro peníze. Ostatně sám říká, že jeho realizaci slíbil ještě před dokončením svého debutu. Scénář napsal vynikající francouzský komediograf Francis Veber (Blbec k večeři, Uprchlíci etc.). Příběh vypráví o druholigovém fotbalistovi, který je obviněn ze znásilnění krásné ženy a je za něj odsouzen, i když jej nespáchal. Aby bylo spravedlnosti v jeho očích učiněno za dost rozhodne se zločin skutečně provést. Přestože diváci, kteří film měli možnost vidět jej vychvalují, pak platí, že u nás zapadl podobně jako jeho režijní debut.

Jean Jacques Annaud

Jestliže dosud Annaud sázel na dobré scénáře se slovní komikou pak jeho třetí celovečerní hraný film šel úplně jiným směrem. Koprodukční velkofilm Boj o oheň z roku 1981 vyslal světu signál, že se na scéně objevil mimořádný vizuální filmař. Film vypráví o skupině třech přátel, kteří musí pro svou pravěkou komunitu sehnat oheň, který jim po dramatických okolností vyhasl. Annaud pak vysílá trio různorodých charakterů napříč zeměkoulí a různými pravěkými kulturami. Film se stal mezinárodní filmovou senzací, vydělal ohromné peníze a Annaudovi stvořil stigma, kterého se dodnes nezbavil. Odsoudila ho kritika. Proč? Za zjednodušování. Annaud rezignoval na vědecké závěry a natočil příběh útočící na první signální soustavu. Každý od Mongolska po Los Angeles najednou uviděl strhující příběh prakticky beze slov, pouze se skřeky a bylo mu vlastně úplně jedno, že takhle se to při nejlepší vůli prostě stát nemohlo.

Světový bestseller Umberta Eca Jméno růže je asi všechno možné jen ne kniha určená pro kasaštyk. Rovnice o dvou neznámých a to náklady a návratnost má v tomto případě pouze jedno řešení, do popředí musí jít vyšetřovací linie jinak se většinový divák na úvahy o středověké filosofii do kina nedostane. Bylo potřeba příběh zjednodušit. A koho jiného angažovat než člověka, který s gustem odvyprávěl během necelých dvou hodin příběh obsahující tisícileté epochy. To, že na to Annaud kývnul i přesto, že film stíhaly od počátku produkční problémy s lokacemi, náklady i obsazením může být zapříčiněno i to z jakých míst pochází. Každopádně film v roce 1986 natočil.

JJméno růže

Jsme ve středověku. William z Baskervillu přijíždí s mladým mnichem do kláštera, kde se odehrávají děsivé věci. Mniši tam umírají za podivných ďábelských okolností a v okolí kláštera se pohybují kacíři. Než přijede inkvizitor bude třeba věc pořádně vyšetřit a zjistit, jak to vypadá s nadpřirozenem než se celá věc vymkne kontrole. V USA film bez milosti propadl a v Evropě se stal mezinárodním hitem, který Annaudovi, ale pořádně pokazil reputaci. I přes plné konto se stal synonymem pro zjednodušování a intelektuální kritika jej bez milosti odmítla jako komerčního patlala. S odstupem času řadím Jméno růže na pomyslný Olymp historických filmů. Snímek je zábavný, chytrý, skvěle zahraný a přitom balancuje na hraně reality a fikce tak, že nikdy nesklouzne do viditelného bludu, prostě něco o čem se sérii Šifra mistra Leonarda může nechat jenom zdát.

Annaudův další krok v režijní kariéře šel poté úplně jiným směrem. Rozhodl se totiž natočit komerční film pro celou rodinu. Při komunikaci s konzultanty na filmu Boj o oheň ho totiž navedli na to, že nonverbální komunikace je dost založená na řeči zvířat a scenárista Gerard Brach přinesl starou knihu Medvědi. Annaud si knihu se zájmem přečetl a řekl, proč to točit z pohledu lovců, mnohem zajímavější to bude z pohledu těch medvědů. Annaud zdá se neznal ještě to pravidlo, nikdy netoč s dětmi a nebo zvířaty a užil si to měrou vrchovatou. Nakonec se ukázalo, že spousta medu udělá své a záběr se dá připravit i s plyšovými medvědy. Snímek pojednává o osiřelém medvíděti, které se musí samo protloukat životem a po stopách se u vydá dvojice lovců. Na své pouti však narazí na pár medvědů a rozhodne se, že se jich bude držet za každou cenu.

Medvědi

Annauda provází nepříliš lichotivá pověst režiséra, který má docela často problémy s herci a film Medvědi (1988) této pověsti přinesl neuvěřitelný paradox. Annaud dokonce požádal organizátory udílení cen Cézar, aby vyškrtly jeho hlavního medvěda z nominací, protože ceny patří lidem. Dodnes se vedou spekulace o tom, co by se stalo, kdyby to neudělal. Češi na snímku mají také svůj podíl. Slavná animovaná sekvence, kdy se medvíděti zdají po omamných houbách divoké sny pochází od našeho Břetislava Pojara, skutečně toho, co udělal nádherný dětský seriál Potkali se u Kolína. Film se stal mezinárodním hitem a dodnes zůstává naprosto odzbrojujícím dojemným snímkem, který je plný emocí.

V roce 1992 dal o sobě Annaud vědět na svou dobu otevřeným sexuálním snímkem Milenec, kterým pobouřil veřejnost. Šlo především o dětskost hlavní hrdinky v podání mladičké a subtilní Jane March, které nikdo nevěřil, že už jí bylo 18. Proti ní postavil o poznání vyspělejšího herce Tony Leunga Ka Fai. Film Milenec se odehrává v Indočíně a popisuje nerovný vztah mladé Francouzky a bohatého Číňana, jehož odhalení může přinést obrovské následky. Ve stejném roce vznikla i Indočína s Catherine Deneuve, která byla podstatně cudnější. Milenec se však, nebo možná právě kvůli ostré kampani, stal také mezinárodním hitem.

Milenec

V roce 1995 se Annaud jako první áčkový filmař vrhl na možnosti 3D a natočil středometrážní dobrodružný film Na křídlech odvahy. Technická novinka, přední hvězdy a málo filmů v této technologii umožnily tomuto filmu vyniknout a udržet se na programech kin s brýlemi na plastickou projekci velice obstojnou dobu.

O dva roky později Annaud s jistotou natočil výpravný film Sedm let v Tibetu, který se stal mezinárodním trhákem a dodnes je reprízován v televizi. Popisuje příběh rakouského horolezce v podání Brada Pitta na jeho cestě za duchovním poznáním v úchvatném horském prostředí. Sice tímto filmem bylo jak Pittovi tak Annaudovi s definitivní platností zakázáno vstoupit na území Čínské lidové republiky, ale nemyslím si, že by je to nějak zvlášť mrzelo. Na jistotu režírovaný film operuje se vším v čem je Annaud dobrý, totiž v prvoplánovém přímočaře mířeném sdělení na pozadí úchvatných scenérií.

Film Nepřítel před branami z roku 2001 potvrzuje Annaudovu zálibu dívat se na problémy z druhé strany. Postavil totiž tentokrát kameru za peníze ze západu na stranu Ruska a natočil strhující příběh Vasila Zajceva, ostřelovače ve Stalingradu. Tento film nepotvrzuje žádné klišé válečných filmů a stojí osamoceně jako maják v moři. Film byl natáčen v berlínských ateliérech a v okolí města za vydatného přispění počítačů. Přesto je film hereckým a umožňuje řadu brilantních hereckých výkonů.

Nepřítel před branami

Film má spoustu silných momentů, obsahuje naprosto neuvěřitelnou sexy erotickou scénu a zříká se jednoznačných soudů, což u Annauda, jak vidíme není obvyklé. Film neměl na růžích ustláno. V Americe z logických důvodů spíše prošuměl a v Německu se v řadě spolkových zemích vůbec nedostal na program. Troufám si však odhadnout, že se do pár let zařadí na seznam nejlepších válečných filmů.

Po dospělém filmu a pohledu na bankovní konto Annaud natočil film Dva bratři, tedy příběh dvou tygřích mláďat. Když měl film premiéru byl jsem zrovna v Paříži a tento film nešel přehlédnout. Přestože byl Annaud opět obviněn z útoků na první signální stal se film slušným hitem.

Jeho poslední film Doba kamenná jsem neviděl a obávám se, že si ho nechám ujít. I přes účast Vincenta Cassela se příběh satyra mírně řečeno nepovedl.

Jean Jacques Annaud není jen nejúspěšnějším evropským filmařem, který ze starého kontinentu vypráví báječné příběhy se světovým dosahem a jasným univerzálním poselstvím. Je to filmař, který pochopil, že v jednoduchosti je síla a film je především vizuální médium. A jeho úžasné životní dílo jen potvrzuje to, že jeho cesta byla téměř vždy správná. Podle mě to není vůbec málo.

Ondra Slanina

Jean Jacques Annaud

Přidat komentář

TOPlist