Ztracen v La Mancha
VB/USA 2002, Lost in La Mancha, režie: Keith Fulton, Louis Pepe, hudba: Miriam Cutler, střih: Jacob Bricca
formát: 1.33:1, DV, (filmové kopie – 35 mm), délka: 93 minut | Canada: 89 minut (Toronto International Film Festival) | USA: 89 minut
Film:
Dokumentární snímek Ztracen v La Mancha ukazuje filmařinu ze zajímavé odvrácené strany. Filmový režisér Terry Gilliam, tvůrce filmů jako Brazil, Král rybář nebo 12 opic, má ve Španělsku natáčet nákladnou mezinárodní koprodukci o Donu Quijotovi a jeho věrném sluhovi Sancho Panzovi. Mají je ztvárnit legendární francouzský herec Jean Rochefort a Johnny Depp. Ze začátku Gilliam hýří nadšením, ale brzy se mu do cesty začínají připlétat neuvěřitelné rány osudu.
Původní projekt filmu Lost in La Mancha měl být víceméně klasickým filmem o filmu, ale dopadl jako strhující filmový dokument o tom, co všechno se může během natáčení pokazit a taky pokazí. Divák už od úvodních minut ví, jak to celé skončí (totiž, že film nakonec nevznikl) a během uplynulých pár minut si začne pokládat otázky, jak je možné, že to ti lidé neviděli, že se jim to takhle tříští pod rukama. Pojišťovna, která toto natáčení pojistila tak dokonce dostala neuvěřitelný materiál k tomu, co všechno se může stát během filmovacího procesu: zničené dekorace, vážné onemocnění hlavního herce, který se evidentně nesnesl s režisérem, kostýmy šité v jiné zemi, problémy s logistikou, špatný scénář nebo depresivní atmosféra ve štábu a obviňování se z neschopnosti.
Tento film by měl vidět každý, kdo si myslí, že je natáčení filmu pouhá legrace. Někdy se skutečně stávají tragické věci přesahující normální pracovní úvazek. Film měl velký úspěch u diváků a patří mezi zásadní dokumentární filmy o filmové tvorbě celkově. Jak už jsem naznačil jeho sledování je depresivní a nekončí jako obvykle šťastně.
Pro mě je doslova hrozivá zpráva to, že Terry Gilliam nakonec film, který je evidentně jeho nejstrašlivější noční můrou, skutečně znovu přivádí k životu. Opět s Johnny Deppem a v roli Dona Quijota s legendárním Robertem Duvallem. Premiéra je předběžně ohlášena na rok 2011. Pokud jste tento dokumentární film neviděli, podívejte se na něj a pak si sami udělejte názor na osobní přístup Terryho Gilliama k této látce. Z mého hlediska to prostě nemůže dopadnout dobře, ale pokud ano, budu se v tomto případě mýlit velice rád.
Ondra Slanina