Kladivo na čarodějnice
Československo 1969, režie: Otakar Vávra, scénář: Otakar Vávra a Ester Krumbachová podle románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, kamera: Josef Illík, hudba: Jiří Srnka, střih: Antonín Zelenka, hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Jiřina Štěpničková, Eduard Cupák, Ilja Prachař, Zdeněk Kryzánek a mnozí další skvělí čeští herci…
formát: 2.35:1, černobílý, 35mm, délka: 103 minut
Film:
Pouštět se do psaní článku o jednom z nejlepších českých filmů všech dob (záměrně v tuto chvíli pomíjím Marketu Lazarovou, o které si budete moci přečíst spolu s Údolím včel a profilem režiséra Františka Vláčila již v příštím májovém měsíci) je poněkud ožehavé. Ožehavé asi tak, jako stát u kůlu na hořící hranici za zločin, který jste nespáchali, ale ke kterému jste se přesto přiznali. Koho pak zajímají samotné okolnosti vynuceného přiznání.
Otakara Vávru však historické okolnosti zajímaly a hluboce pohnut absurdností politického procesu ve stalinistických 50. letech se Slánským, který se přiznal ke všem smyšleným obviněním a žádal pro sebe trest nejvyšší – trest smrti – tak spojil síly s Ester Krumbachovou a dal dohromady jeden z nejmnohovrstevnatějších a nejkvalitnějších scénářů české kinematografie.
Ve spojení s takřka dokumentární obsesí po studiu autentických dobových zápisů z inkvizičních procesů ve Velkých Losinách na Šumpersku, perfektním castingem a maximálně naturalistickým černobílým obrazovým ztvárněním, pak vznikl jedinečný klenot československé kinematografie, který spolu s Vláčilovou Markétou Lazarovou obstojí na vrcholu nejlepších filmů v kontextu celé světové kinematografie.
Ačkoliv se základem scénáře stal román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, tak bez Vávrova důrazu na autentičnost na základě výše zmíněných inkvizičních spisů by asi jen těžko vznikl tak jedinečný film s hutnou, temnou a depresivní atmosférou, která však především nastavuje zrcadlo odvrácené straně samotné lidské společnosti, která se dokáže pod tíhou strachu a nedostatečné vlastní odvahy, sama sebe, i své nejbližší, poslat na smrt.
V kontextu s názvem je třeba zdůraznit že odstartování honu na čarodějnice zavinilo víceméně vydání buly Summis desiderantes affectibus pravděpodobně v roce 1484. Tuto knihu posvětil sám papež Innocenc VIII. Okolo roku 1486 vydali dva němečtí mniši, s největší pravděpodobností je autorství přisuzováno Jacobu Sprengerovi a Heinrichu Kramerovi, knihu Malleus Maleficarum neboli „Kladivo na čarodějnice„. Byla to příručka, jakýsi návod pro inkvizitory, jak pronásledovat kacíře v Porýní a severním Německu. Až do roku 1678 šla, v tragikomickém historickém kontextu, na odbyt víc, než samotná bible. Malleus Maleficarum totiž bylo novou biblí inkvizitorů.
V případě tohoto filmu se spouštěcí okolností pro rozjezd rozsáhlých inkvizičních procesů stává zpočátku nevinná krádež hostie místní ubohou žebračkou, která pod příslibem misky hrachu, chce pomoci darováním hostie své sousedce s nemocnou krávou. Avšak přistižena, a bližním svým udána, ocitne se rázem před přísným mladým horlivým knězem (Eduard Cupák), který navrhne povolat pana z Edelstadtu, bývalého inkvizitora Bobliga (Vladimír Šmeral) do Velkých Losin aby pomohl s odhalením čarodejnic v místní oblasti. Nepomůže ani obyčejná lidská přímluva vzdělaného a lidmi oblíbeného kněze Kryštofa (Elo Romančík).
Během pár dní se tak rozjíždí zpočátku nikým netušený rozsáhlý proces, ve kterém je ke konci obviněno několik desítek lidí a vysloužilý ušlápnutý inkvizitor Boblig obsluhující pokorně malou hospodu kdesi na venkově se posléze i s nenadále svěřenou mocí mění v ďábelského strůjce a konstruktéra smyšlených procesů za jediným účelem – naplnění nejen svého vlastního ega, ale především pak vlastních kapes bohatstvím nespravedlivě odsouzených. Vladimír Šmeral, mj. Otakarem Vávrou chytře vybraným kvůli v té době již veřejně známé (Šmeralově) náklonnosti ke stalinismu, ztvárnil svou roli natolik věrně, že mi i dnes po shlédnutí filmu z něho běhá nefalšovaný mráz po zádech.
Něco podobného jsem naposledy zažil v kině snad jen u hereckého výkonu Ondřeje Malého při ztvárnění role estébáka Antonína Rusnáka ve výborných (a přehlédnutých) letošních Poutech, zmíněných již v článku Nejslavnější parchanti českého filmu kolegy Ondry Slaniny, a zároveň bych se osobně nebál fabulovat, že bral Ondřej Malý možná ve Šmeralově výkonu určitou inspiraci.
Každopádně celé herecké obsazení a typový casting je u Kladiva na čarodějnice jeho možná nejsilnější stránkou, díky které vděčí za tak enormní úspěch u tehdejších diváků. Podle snad i věrohodných údajů navštivilo Kladivo na čarodějnice okolo rekordních 3 miliónů československých diváků, o čemž si současná domácí filmová tvorba může jen zdaleka nechat jen a pouze zdát. To, že v tehdejších divácích rezonovalo především tehdejší (ale stále neskutečně aktuální a univerzální) téma nelidských komunistických procesů v 50. letech, je nezpochybnitelné.
Vávrův neskutečně odvážný naturalismus (jak komicky působí pak ve světle Kladiva všechny ty jeho tendenční Žižkovské a Husovské spektákly), dokumentární pojetí (natáčelo se výhradně v místě skutečných dobových procesů na zámku ve Velkých Losinách a jeho okolí) a bezchybný důraz na detail (Bobligovo v průběhu děje neustálé namáčení prstu v poháru vína, zda je dostatečně teplé, či Vávrou vyžádaný překlad téměř 200 stránkového originálního brkem psaného transcriptu z původních procesů snad mluví za vše) tak ve spolupráci s hereckými výkony, tvrdým kontrastním nasvícením pečlivě komponované scény širokoúhlého černobílého obrazu kameramana Josefa Illíka a perfektní střídavou kombinací temné původní hudby Jiřího Srnky, dobové hudby Adama Michny z Otradovic a Vivaldiho klasické hudby se scénami ticha, zdůrazňujícího hrůznost a dopad zobrazovaného, vytváří jedinečnou světovou audiovizuální filmovou kompozici.
Film, který Vás již od úvodních titulků za doprovodu vojenské pochodové písně s výborně melodickým původním textem od Ester Krumbachové (viz. níže) chytne a nepustí. Ba co víc, film a jeho děj, zvláště pokud dokážete číst mezi řádky, okolo Vás vytvoří zcela pevnou, dusnou a depresivní smyčku sevřením tak pevným, že jej z mysli nevymažete ani za pár let, když se k tomuto filmu (snad i dobrovolně) vrátíte. To třeba z důvodů, abyste si s hrůzou uvědomili, že všechny hrůzy a pekla na Zemi si stejně vytvářejí stejně zas jen sami lidé sobě navzájem. A spravedlnost si bohužel občas nepřijde pro pachatele ani za jejich života. Je to zjištění smutné, depresivní, ale je bohužel stejně naturalistické jako bývá často život sám…
Daniel Adam
