Nejslavnější mrchy v českém filmu
Femme fatale, osudové ženy, dračice, mrchy…Kde by byl film bez nich? Po světovém filmu se podívejme na nejslavnější mrchy v českém filmu.
Když Juraj Herz natočil Petrolejové lampy (1971) měl v Ivě Janžurové ideální představitelku nehezké nešťastné Štěpy se srdcem na pravém místě. Film sklidil velký úspěch jak u diváků, tak kritiky. Mimochodem byl to poslední český film v oficiální soutěži na MFF v Cannes. V hlavní roli exceloval Petr Čepek především kvůli tomu, že tvůrci se rozhodli zdůraznit psychologický aspekt původního mistrovského románu Jaroslava Havlíčka. Jenže Herz, který byl téměř vždy ve výběru herců neomylný naštěstí nechal Ivě Janžurové ztvárnit i dvojroli dvou charakterově rozdílných sester ve svém následujícím filmu Morgiana (1972).
Ošklivá a závistivá mrcha Viktorie se rozhodne otrávit svou krásnou sestru Kláru nenápadně a dlouhodobě působícím jedem. Vizuálně působivý snímek s exteriéry natáčenými v Bulharsku má geniální hudbu Luboše Fišera, skvělou kameru Jaroslava Kučery a díky výkonu Janžurové patří k dodnes velmi působivým snímkům.
Jednu z nejzajímavějších mrch v českém filmu ztvárnila Jana Brejchová. V adaptaci Páralovy knihy Mladý muž a bílá velryba (1978), kterou natočil Jaromil Jireš, hrála Ing. Editu Beningerovou, tedy ambiciózní a vypočítavou mrchu, jejíž jednání povede k tragédii v Páralově typickém severočeském prostředí chemičky v Ústí nad Labem. Film, který podle mého zraje jako víno je zajímavý jednak dobře vystihnutým prostředím, skvěle napsanými postavami a pak pochopitelně právě výkonem Jany Brejchové. Závěrečné scény filmu pak dokazují, jak mimořádnou herečkou tato první dáma českého filmu je.
Jedna z nejzajímavějších mrch české kinematografie Jaroslava Kretschmerová v pohádce Hynka Bočana S čerty nejsou žerty (1984). Jen považte, Dorota Máchalová svede kvůli vypočítavému správci zámku starého mlynáře Máchala a doslova ho utancuje k smrti, pak nechá poslat na vojnu jeho syna Petra a připraví ho tak ho o veškerý majetek. Když přijde na řadu spravedlivý trest v pekle, tak tam dokonce strhne váhu. Pohádky jsou vůbec zajímavým fenoménem a zajímavých mrch, bychom našli povícero. Zdeněk Troška využil asi nejzajímavěji jako mrchy herečky Danu Morávkovou (Z pekla štěstí) a v nedávné době Taťánu Medveckou (Nejkrásnější hádanka), která byla skutečně bravurní.
Pokud ale máme zmínit nejzajímavější mrchy naší kinematografie, tak nesmíme opomenout Ivanu Chýlkovou ve filmu Ireny Pavláskové Čas sluhů (1989). Dana je totiž opravdová mrcha, která obratně manipuluje svým okolím. Jde jí pouze o vlastní prospěch a neštítí se ničeho a nikoho využít. Film s výborným hereckým obsazením patří mezi velmi zajímavé psychologické snímky a slavil úspěchy i na řadě zahraničních filmových festivalů.
Pokud naši producenti v současnosti potřebují herečku pro výraznou dramatickou roli, která se nebojí hrát odvážné scény,nechá se obsadit i proti typu a přitom je schopná zůstat divákovi sympatická, pak je první volba Vilma Cibulková. Její lesbická nacistka Waage v adaptaci scénáře Vladimíra Körnera Der Lebensborn – Pramen života (2000) je mrcha k pohledání. Neprávem diváky přehlédnutý snímek má slušnou šanci zaujmout zajímavým tématem nacistického experimentu šlechtění čisté árijské rasy.
Zcela záměrně vynechávám mrchy z éry tzv. budovatelských filmů, ostatně k tématu jsem se vyjadřoval v článku Český film jako nástroj totalitních ideologií a jak vidno, padouši si o sobě nikdy nemyslí, že jsou padouchy.
Dovolte mi malou myšlenku na závěr. Český film je v řadě ohledů limitován. V Hollywoodu jsou herci v 99 % obsazováni podle typu, který měl u diváků největší úspěch. Tato situace v naší kinematografii nastala vlastně jen za první republiky, kdy i u nás existovalo něco jako pomyslný hvězdný systém. Dnes to tak, ale není a herečky se tak obsazují především podle toho, jak dobré vztahy mají zrovna s režisérem, který sehnal peníze na svůj film. A je to škoda, protože řada kvalitních hereček má cestu k zajímavým filmovým rolím, klidně i mrchám, zavřené dveře. Režiséři obsazují třeba jen některé herce ze spřátelených divadel, kteří jim dohodí nějakou divadelní režii na vylepšení rodinného rozpočtu. Ve finále tak trpí nejen herečky, ale především divák. Někdy by skutečně neškodila cesta ražená Quentinem Tarantinem, tedy obsazování herců, kteří se na role skutečně hodí, Oskar pro Christophera Waltze je toho ostatně důkazem. Některým našim předním filmovým a televizním režisérům by to určitě neškodilo.
Ondra Slanina
