Tom Tykwer
Je málo německých režisérů, kteří se za svůj dosavadní a poměrně krátký profesní život stihli vyprofilovat tak, jako Tom Tykwer. Věrný během první dekády filmování v ryze rodném jazyce, během následující dekády pak točí filmy v angličtině v evropské mezinárodní koprodukci, která vyvrcholí hvězdně obsazeným hollywoodským projektem, aby se poté na začátku dekády třetí vrátil zpět ke kořenům. Německý režisér s evropským potenciálem – mistr filmové formy a hudební skladatel zároveň – Tom Tykwer.
Tom Tykwer, stejně jako drtivá většina režisérů, začínal s filmem klasicky pořízením své první kamery. Ačkoliv se narodil v německém Wuppertalu v roce 1965, kde příliš filmových možností rozhodně nebylo, tak natočil svůj první snímek již ve svých 11ti letech na Super8 kameru. Protože se Tom zamiloval do filmového média natolik, snažil se zůstat jakkoliv v kontaktu s film. Od svých patnácti let tak začal pracovat v různých artových kinech jako promítač.
Zasádním filmem, který mu změnil život, byl Blade Runner Ridleyho Scotta. V noci, v opuštěném kinosále, si pouštěl toto zásadní sci-fi nepočítaněkrát za sebou a byl naprosto pohlcen vizuálním ztvárněním vize budoucnosti ve stylu film noir. Po neúspěšných přijímačkách na filmovou fakultu se vrhl do filmu po hlavě. Psal scénáře, připravoval a natáčel pro televizi profily různých režisérů a v tomto období se také setkává se svým budoucím klíčovým spolupracovníkem – kameramanem Frankem Griebem.
S ním se také pouští do natočení svých dvou prvních krátkých filmů. Because (1990) a především pak Epilog (1993) zaujímají své diváky především povedenou a vytříbenou formou, kterou předznamenává tradiční pracovní postupu Tykwer – režie a Griebe – kamera. Inspirace tvorbou kameramana Michaela Ballhause, je zřejmá zejména v druhém jménovaném filmu.
Prvním celovečerním filmem se stává Smrtelná Marie (Die tödliche Maria, 1993). Film o uzavřené a podivínské ženě, jejíž současný život se skládá z každodenních rituálů starosti o domácnost s perfekcionistickým puntičkářstvím a bez praktického kontaktu s okolním světem. Jednoho dne však zazvoní telefon, na jehož konci je Dieter, soused z apartmánu ve stejném domě. V ten okamžik se drtivě mění život obou zúčastněných, při tajném Dieterově odkrývání Mariiny minulosti skrze její dopisy. Vizuální forma flashbacků z Mariina života předznamenává prvky použité v Tykwerově mezinárodním hitu Lola běží o život.
Zimní spáči (Winterschläfer, 1997 jsou druhým celovečerním projektem nadějného mladého režiséra a záhy potvrzují jeho jedinečný cit pro filmovou formu. Zimní spáči jsou příběhem čtveřice lidí – dvou párů a dalších několika klíčových postav, jejichž osudy svede dohromady jedna automobilová nehoda v ospalém horském městečku v podhůří Alp. Dějová linie, která byla s úspěchem okoukána např. do pozdějších filmů Amores Perros či 21 gramů, tu ve spojení s podmanivou kamerou s netradičními rakursy a výborným hypnotickým soundtrackem (autorem je, stejně jako ve všech ostatních filmech, sám Tykwer s duem Johnny Klimek a Reinhold Heil vytváří jedinečnou filmovou podívanou o osudových náhodách. Možná i proto jsou Zimní spáči mým nejoblíbenějším Tykwerovým filmem.
O rok později přichází Tykwer se svým prvním mezinárodním úspěchem. Nabitá 80 minutová podívaná o třech různých variantách jednoho příběhu s názvem Lola běží o život (Lola rennt, 1998) se navzdory německém znění stává zjevením festivalů. Rusovlasá punkera Lola (Franka Potente) má 20 minut na zachránění svého přítele (Moritz Bleibtreu) a musí sehnat 100 tisíc marek. Nesmírně vizuálně nápaditá hříčka se posléze stává předskokanem a předvstupenkou pro následující projekty.
Pages: 1 2
