Darren Aronofsky
Když kolega Ondra Slanina před pár týdny publikoval profil Christophera Nolana, vzpomněl jsem si okamžitě na dalšího mého oblíbeného režiséra, jehož profesní kariéra je té Nolanově velmi podobná. Režisér několika pouhých pár celovečerních filmů, nicméně filmů výborných a ceněných, nesmlouvavý intelektuál a nezávislý outsider s duší umělce – Darren Aronofsky.
Ona vůbec se zjevně nabízející analogie s kariérou Christophera Nolana je opravdu příhodná. Aronofsky i Nolan prorazili ve stejném roce 1998 se svými celovečerními černobílými debuty, točenými s pár přáteli, guerillovou pouliční metodou, za pár (desítek) tisíc dolarů. Naturalisticky kontrastní syrové černobílé obrazy, zaznamenané na 16mm filmový materiál, podpořené originálním a mnohovrstevnatým scénářem, dávajícím prostor pro další možné interpretace, byly ve finále výborně přijaty na důležitých festivalech (Aronofsky vyhrál cenu za režii na Sundance) a staly se jejich vstupenkou do náruče většího studia, které zaštítilo jejich druhé celovečerní filmy takřka totožným rozpočtem okolo 5 mil. dolarů.
Ale nyní tedy již k samotnému Darrenu Aronofskymu, který se narodil v roce 1968 v Brooklynu v New Yorku jako syn učitelů. Vyrůstal poblíž Coney Islandu, který byl se svou nedalekou charakteristickou panoramou obrovského kola a horské dráhy zábavního parku (jistě si vzpomenete na úvodní titulky Rekviem za sen), nedílnou součástí jeho dětství. Aronofsky sám říká, že paralela se zábavním parkem je hluboce zakořeněna v jeho žilách – dobrý film má být jako pořádná zábavná jízda a jeho největší obavou je vždy hrozba, že by se lidé u jeho filmů nebavili.
Nicméně při studiu filmového oboru na samotném Harvardu se seznámil s většinou svých budoucích a stálých spolupracovníků, zejména pak se svým dvorním kameramanem Matthew Libatiquem, producentem Ericem Watsonem a hudebním skladatelem Clintem Mansellem. Se všemi zmíněnými pak natočil (po studentských kraťasech Supermarket Sweep a Protozoa) právě svůj na Sundance oceněný černobílý debut Pi, natočený za necelých 60 tis. dolarů, převážně financovaný 100 dolarovými půjčkami od přátel a podpořený graffiti kampaní.
Pi (1998) je příběhem geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží za pomoci podomácku sestrojeného počítače zjistit, zda se dá pomocí vzorce, jehož základem je hodnota Pi a které je přítomné ve všech živých i neživých předmětech (trochu Aronofskym upravená fabulace), předpovědět hodnota akcií na burze. On chce však pochopit i mnohem více, poznání přesahující běžné lidské chápání. Avšak čím dále se ve svých teoriích dostává, tím více přitahuje nejen vysoce postavené lidi z Wall Streetu, ale také i představitele ortodoxní židovské sekty, která si nenechá vrtat do starodávných tajemství Kabaly.
Aronofsky v tomto filmu využil nejen svůj židovský původ, který je ve filmu víc než přítomný, ale také slabost pro neobvyklou střihovou montáž, která se stala jeho určitým trademarkem (dá-li se to tak nazvat) a kterou dotáhl do dokonalosti právě v Rekviem za sen, ale také slabost pro netradiční kamerové úhly a postupy. Film se však po zásluze stal zjevením na festivalech a přinesl Aronofskymu (který chtěl skrze konspirací načichlé Pí, přitáhnout do Ameriky pod vlivem japonských manga komiksů trochu toho svého oblíbeného kyberpunku) vstupenkou do dalších projektů.
V následujícím filmu Rekviem za sen (2000) pak prokázal své vskutku jedinečné vizuální i střihové cítění, ale nezapomínaje stále na příběh a především pak herecké výkony všech představitelů, zkomponoval výjimečnou depresivní podívanou o (nejen) drogové závislosti a sklidil další zasloužený úspěch. Ústřední skladba Lux Aeterna od Clinta Mansella se během pár týdnu stala nejcitovanější hudební kompozicí a je dodnes v různých úpravách použita jako podkres do mnoha filmových upoutávek (podobně jako následná ústřední skladba z Fontány).
Stejně tak citovanou se stala střihová skladba použitá při užívání drog hlavními představiteli.
Jednoduše řečeno si Darren Aronofsky vybudoval na pouhých dvou filmech statut kultovního režiséra (ačkoliv to zni neuvěřitelně ohraně) a mohl si tak trochu diktovat podmínky prakticky ve všem.
Ještě bych dodal ke skvělému portrétu kauzu, kterou si můžete dohledat na kanále youtube ,,nas… Christian Bale nadává při natáčení Terminátora“, kdy se Arronofsky veřejně vyjádřil jako jeden z mála na podporu tohoto skvělého herce, když ho pranýřovala média. Arronofsky měl být režisérem oživené série Batman, kterou nakonec Warneři dali mnohem společenštějšímu režisérovi Christopheru Nolanovi (přiznejme si férově, že oproti Nolanovi je přeci jenom trochu podivín)a tudíž Balea zná z preprodukce velkofilmu Batman začíná. Můžeme jen vyslovit zbožné přání, aby Arronofsky s Balem mohli spolupracovat na nějakém zajímavém projektu bylo by to logické a jistě zajímavé zakončení zajímavě rozehrané partie Nolan vs. Arronofsky:-)