Filmový básník František Vláčil

František Vláčil  

Pro mnohé je postava Františka Vláčila do dnešního dne zastřena jakousi zvláštní aurou tajemna. Tichý, milý, přemýšlivý, soustředěný, nesobecký, tvrdohlavý, nesoudící, milující, tajemný, poctivý, ale i prý nepřístupný, nezodpovědný a se slabostí k alkoholu, který se mu bohužel stal osudným na jeho cestě k odloučení a definitivnímu osamocení. Zda mu vadilo, že zůstal na konci života sám, ví teď asi už jen on samotný. Člověk, co vyhledával klid a samotu, a přesto až do konce života oslavován jako jedinečný filmový tvůrce, který zanechal hodně hlubokou stopu v rozsáhlé sněhové pláni světového filmového dědictví – filmový básník František Vláčil.

František se narodil v Českém těšíně 19. února 1924 ve znamení Vodnáře. Hvězdy už tenkrát předznamenaly jeho zásadní vlastnost – s průkopnickým duchem a nadšením do objevů neprošlapaných cest a tajemství stavitelů katedrál, navzdory své drobounké postavě, za kterou se prý až do konce života styděl, se do života i do filmování svých děl vrhal s odhodlaností a nepolevující silou umělce, jež toužil po jediném – jít za svým cílem. Otec voják, přesto intelektuál s láskou k Shakespearovi, vedl Františka k umění, matka v domácnosti, přestože pobožná žena, vychovávala Františka železnou rukou. Později se vyjádřil v tom smyslu, že po výchově matky byl již do života připraven natolik, že jej žádná šikana nemohla překvapit či oslabit.

Další z charakteristických vlastností, která bude Františkovi v životě nejen pomáhat, ale také mu o to více život samotný komplikovat. Jeho odjakživa svobodomyslný, objektivně nestranný pohled na svět, okolí i lidi kolem něj se mu v dobách komunistické cenzury stane největší překážkou v tvorbě. Drobný, intelektuálně a introvertně založený člověk, o kterém si všichni myslí, že jej dokáží snadno zlomit, přemluvit či zmanipulovat, se právě zlomit, přemluvit a zmanipulovat k překvapení ostatních rozhodně nenechá. Tedy pokud on sám z nějakého důvodu nechce. František Vláčil byl nezmar a bojovník za svou pravdu, víru a vizi. Přesto se do konfliktů a hádek nikdy nezapojoval. A asi tím tehdejší komunistickou garnituru tolik provokoval.

Hledal látky apolitické, s přesahem, takové, které by manifestovaly jeho lásku k lidství, svobodě a tvorbě, bez ohledu na finance. Jak sám říkal: „Nikdy jsem nepracoval! Člověk má tvořit a musí se těšit z toho, co dělá, nezáleží na prebendách, musím věřit tomu, co dělám!!!“ Rozumný, přemýšlivý a přesto vždy nakonec, jak v životě, tak i v tvorbě, dával přednost citu a srdci před rozumem. Tato manifestace je pak nejlépe vidět v závěrečné scéně Markety Lazarové. Ale i samozřejmě je přítomna, někdy více, někdy méně, ve všech jeho dalších dílech. Manifestací výše zmíněného je pak další jeho opus, od Markety neoddělitelný, Údolí včel. Pojďme tedy k jeho tvorbě, která jej proslavila. Za hranicemi možná víc, než u nás…

František Vláčil neměl mít původně s filmem nic společného. Na brněnské univerzitě vystudoval Estetiku a Dějiny umění. Rád maloval. Myslel, že se stane malířem. Schopnost animovat a kreslit se mu rozhodně bude hodit. Plynutím proudu života a událostí se posléze dostává jako fázař k animovanému filmu. Přesto stále s filmem vědomě a cílevědomě nekoketoval za nějakým konkrétním účelem. Prý to bylo výhodné, poněvadž si přišel na nějakou tu korunu a navíc měl školu za rohem, a tak si mohl odběhnout kdykoliv na nějakou přednášku z Dějin umění, která jej zrovna zajímala. Poté, co byla v Brně skupina animovaného a loutkového filmu zrušena a přesunuta do Prahy, přestěhoval se též.

Zde se dostal dalším sledem událostí k Armádnímu filmu a začal natáčet krátké instruktážní filmy, ve kterých však projevil nebývale výtvarný a poetický cit pro detail. Ale co naplat, techniku si vyzkoušel, ale nadřízení jaksi jeho výtvarně pojatá instruktážní cvičení moc nechápali a kroutili hlavami. A tak se dostává k natáčení tehdejšího propagandistického socialistického velkofilmu Ivo Tomana Tanková brigáda (1955). Zde překvapivě dostává na starost nejen umělecký dohled, ale také koordinaci statistů a komparsistů, kterých je téměř ke 3000. Určitě na to samozřejmě nebyl sám, ale musel to být při jeho tělesné konstituci minimalně zajímavý pohled…

U vojenské tematiky však zůstává i u svého krátkometrážního debutu Pronásledování (1958), který je součástí celovečerního filmu Vstup zakázán. Příběh o dvou pohraničních, pronásledujících záškodníka v husté sněhové vánici se stává definitvním krokem do vod hraného filmu, krokem k filmové režii, kterou si František Vláčil již stačil zamilovat a našel v ní svůj smysl života. Bez jakékoliv filmové školy, jen na základě své praxe u Armádního filmu se zde rýsuje budoucí velikán filmové režie. „Nikdy jsem nebyl u nikoho pomocným režisérem a ani jsem nenavštěvoval žádnou filmovou akademii, takže Armádní film byl pro mne „tovaryšskou“ školou. Výbornou a osobitou znalost filmového řemesla pak František prokáže již ve svém následném celovečerním debutu.

Holubice (1960) se stává jeho mezinárodním úspěchem. Černobílý poetický příběh o malém chlapci , který ve své dětské nezodpovědnosti postřelí bělostnou holubici, jež se zatoulala do Prahy až od Baltského pobřeží, je nádhernou, výtvarně, vizuálně i filmově pojatou básní (dá-li se to tak nazvat). Film s minimem dialogů však již tehdy mířil Vláčilovým duchem za hranice našeho státu. Nejenže František Vláčil v tomto filmu objevil dětskou a později režijní hvězdu Karla Smyczka, ale především pak objevil světu sama sebe.

Ďáblova past (1961), založena na románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece se stal dalším úspěchem. Příběh o střetu dobrotivého a čestného mlynáře Spáleného a fanatického kněze Probuse byl dalším filmovým stupínkem k realizaci Vláčilova životního díla. Ale nepředbíhejme. V Ďáblově pasti již můžeme najít Vláčilův životní i tvůrčí leitmotiv o neustálém střetu citu, srdce a svobodomyslnosti s rozumem a dogmatickým a sepjatým společenským (či náboženským) řádem. Tento leitmotiv je pak rozveden nejvíce v následné dvojici filmových děl, které Vláčila proslavily vskutku za hranice Čech i samotného Času.

Marketa Lazarová (1967) je filmovou rapsodií, která na téměř tříhodinové časové ose, stačila přesáhnout vše, co bylo dosud v československé kinematografii natočeno, a zařadit se po bok podobnému dobovému veledílu Andrej Rublev sovětského režiséra Andreje Tarkovského. Pět let trvající vznik díla byl roven očistné a nesmírně náročné cestě do temného středověku Čech 13. století, natočený bez jakýchkoliv příkras typických pro tehdejší dobové a sterilní historické spektákly. O Marketě bylo napsáno jako o nejvýznamnějším filmu české kinematografie již mnoho, tak si můžete přečíst např. rozsáhlý článek o Marketě Lazarové v našem magazínu přímo zde.

Nesmírná časová a finanční náročnost Markéty, jejíž natáčení trvalo téměř celé dva roky, dala však na pokyn barrandovské produkce za vznik dalšímu výjimečnému filmovému dílu, které stojí neoddělitelně po Marketině boku. Údolí včel (1967) vzniklo čistě z racionálních důvodů ve snaze využít nákladné dekorace a kostýmy z Markéty. Tak jak Markéta vznikala těžce a náročně, tak Údolí včel (o kterém budeme na RealFilm.cz psát již na konci tohoto týdne – pozn. redakce) vzniklo dle slov Františka Vláčila, neuvěřitelně lehce. Navíc se při této produkci seznámil se svými budoucími klíčovými spolupracovníky – scénáristou a spisovatelem Vladimírem Körnerem a kameramanem Františkem Uldrichem. Střet svobodomyslného srdce a fanatického náboženského dogmatu v tomto díle dosáhl vrcholu. Podobně jako dosáhl svého tvůrčího vrcholu František Vláčil.

Ačkoliv byla Adelheid (1969) Vláčilovým prvním barevným filmem, tak se u diváků nesetkala s přílišným ohlasem. Jestli to bylo způsobeno ani ne rok starým vpádem „spojeneckých“ vojsk do Československa, které opět důrazně přitlačilo na komunistickou pilu či jen náhodou, je dnes již vcelku jedno. Přestože byl tento film především o neschopnosti komunikace a vzájemného nedorozumnění (tak typické pro tehdejší dobu) zůstal již nadále, stejně jako veškerá další tvorba Františka Vláčila, ve stínu jeho předešlých děl. Bohužel? Bohudík? Bůh ví a čas ukázal, že musíme být vděční především za to, co vzniklo hlavně z čisté filmařské, umělecké a tvůrčí vášně Františkovy.

Pověst o stříbrné jedli (1973), Sirius (1974), Dým bramborové natě (1976), Stíny horkého léta (1977), Koncert na konci léta (1979), Hadí jed (1981), Pasáček z doliny (1983), Stín kapradiny (1984), Albert (1985) a Mág (1987) jsou všechno kvalitní a většinou i po festivalech oceněné snímky, ale pro Františka byly především hnacím motorem k tomu aby mohl dál žít. Protože kdyby nemohl pracovat a tvořit, nemohl by ani dál žít.

Po Mágovi, se kterým nebyl spokojen, se však definitivně vzdal filmové režie a odešel do ústraní. Z ústraní jej sice vytáhl občas nějaký rozhovor či ocenění – jako první obdržel v roce 1994 Českého lva za celoživotní dílo a stal se prezidentem České filmové a televizní akademie. Na Karlovarském festivalu v roce 1998 pak zaslouženě převzal Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a ve stejném roce pak byla Marketa Lazarová vyhlášena nejvýznamnějším filmem stoleté historie České kinematografie. O rok později František zemřel. Stejně jednoduše a prostě jako se narodil.

Můžeme se dohadovat jak by vypadaly 2 rozsáhlé a nikdy nerealizované královské obrazy v Marketě Lazarové, či jak by dopadla filmová adaptace Čapkova Povětroně, které lákalo Františka svým exotickým prostředím tropů či Zjevení o ženě rodičce, rapsodické vyprávění odehrávající se v období, kdy Čingischánovy hordy vpadly do Evropy, kde je zastavili čeští a polští králové. Natáčení , které bylo plánované na starých křižáckých hradech v Sýrii a Palestině však nebylo také schváleno, s přílišnou paralelou na vpád „spojeneckých vojsk“. Důležité je, že František Vláčil byl, žil a tvořil. O všem ostatním vypovídají jeho nezapomenutelné filmové obrazy toho jedinečného básníka stříbrného plátna…

Daniel Adam