Údolí včel
Československo 1967, režie: František Vláčil, scénář: Vladimír Körner, František Vláčil na motivy románu Vladimíra Körnera Písečná kosa, kamera: František Uldrich, hudba: Zdeněk Liška, střih: Miroslav Hájek, hrají: Petr Čepek, Jan Kačer, Věra Galatíková, Josef Somr, Zdeněk Sedláček, Miroslav Macháček, Zdeněk Kryzánek, Michal Kožuch a mnozí další skvělí čeští herci…
formát: 2.35:1, černobílý, 35mm, délka: 97 minut
Film:
Tajemná silueta Malborku, křižáckého hradu na severu nedaleko studeného baltského pobřeží, do něhož narážejí v pravidelných intervalech slané mořské vlny, se tyčí do širé dáli a dodává celé stavbě nádech až mystický. Táhlé a hluboké troubení nelze přeslechnout a řádoví bratři se vydávájí do rozsáhlé jídelny, kde po boku svého Velmistra zahájí velký půst, aby se posléze mohli odebrat do svých komnat a v tichu a temnotě se modlit ke svému jedinému a všemohoucímu Bohu v pokorně odevzdané kontemplaci nad svou malostí a ubohostí…
Armin von Heide (Jan Kačer) je zapáleným řádovým rytířem, který vykonal pouť mezi rozpálené písky Svaté země, bojoval, umíral žízní i hladem, proléval krev svou i cizí za větší slávu Boží a přeci nikdy nespatřil zdi svatého Jeruzaléma. Vrátil se zpět a v naprosté askezi a oddanosti Bohu káže svému příteli Ondřejovi (Petr Čepek) o malosti lidského pokolení. I před dlouhým půstem se ve své bezpodmínečné víře dokáže se svým mladším přítelem rozdělit o rybu, která ve své mrtvé strnulosti leží na kovovém talíři dlouhého jídelního stolu, k němuž usedají ostatní bratři. Nejen z Arminových rukou však čiší chlad. Ach, ten zvláštní přísný pohled prostupující skrze čas občas Ondřeje trápí.
Jednoho dne zmizí ze své cely bratr Rotgier (Josef Somr) a několik křižáků, v čele s Arminem, vyráží na příkaz Velmistra hledat svého řádového bratra. V hadovitém ohbí řeky, zařezávající se do krajiny druhé poloviny 13. století, se žiznivý Ondřej, jež je součástí skupiny pátračů, rozhodne na chvíli zastavit a svlažit. Těsně před tím, než stihne vyprázdnit kovovou přilbici naplněnou vodou až po okraj, zaslechne Rotgierův hlas. Bratr Rotgier se snaží přesvědčit Ondřeje, aby utekl s ním, do vzdálených lesů, kam moc Řádu už nesahá. Tu poprvé zaslechne Ondřej z Wolfenberga tiché bzučení. Rodné Údolí včel, kraj jeho dětství, jej volá k sobě…
Ondřej však volání vyslyší až poté, co je Rotgier chycen a vinen vztáhnutím ruky na svého řádového bratra Ondřeje, kterého u řeky po odmítnutí návratu omráčil, chladným řádovým rituálem odsouzen a roztrhán psy. Ondřej zmizí nepozorovaně ze své cely a hnán touhou srdce po rodném kraji, z něhož byl jak chlapec proti své vůli vyrván a vložen do rukou Řádu, aby zasvěcen Bohu mohl smýt unáhlený hříšný a násilný čin svého otce. Otec je již však mrtev a v rodném Údolí včel se Ondřej může stát po svém návratu novým pánem Vlkova a žít v poklidu s Lenorou (Věra Galatíková), svou nevlastní matkou. Armin je mu však ve stopách a vše postupně směřuje k nevyhnutelné tragédii na jejímž konci vítězí opět Řád…
Údolí včel (1967) Františka Vláčila je svým jednoduchým chronologický narativním způsobem přesným protipólem dějově i kompozičně komplikované Markety Lazarové (1967), která svými paralelními dějovými linkami, neukotvenými jednoznačně v dějové ose, staví na první pohled výše zmíněný příběh na okraj své velkoleposti. I když by se to mohlo na první pohled zdát, rozhodně tomu tak není. Možná právě díky své jednoduchosti, čistotě a naprosté přehlednosti prostého chronologického děje je Údolí včel, často nepráven pasované na pouhého levobočka Markety, filmem tak silným a výtvarně uchvatným.
Pages: 1 2
