Michael Kenneth Mann se narodil v již zmíněném Chicagu 5. února 1973 Ester a Jacku Mannovým. Na univerzitě posléze studoval anglickou literaturu a prohloubil si zájem především o historii, filozofii a architekturu. Všechny tyto zájmy jsou nesmazatelně vtisknuty do jeho příběhu ať již skrze industriální scénérie nasnímané s téměř romantickým nádechem, stejně jako určitá hlubší poselství a myšlenky zakódované nenásilně do jeho existenciálních scénářů.
V lehce vypočítavé snaze získat v rámci univerzitního studia pár snadných kreditů navíc se přihlásil na předmět Historie filmu. Poté co při jedné z nočních projekci shlédl němý film Georga Wilhelma Pabsta s názvem Ulička, kde není radosti (Die Freudlose Gasse, 1925) odcházel z projekce do mrazivého nočního vzduchu naprosto omámen a zamilován do filmového média prakticky nenávratně. Hned další rok odjel studovat na Mezinárodní Filmovou školu do Londýna, protože považoval tehdejší americké filmové školy za příliš akademické a bez dostatečné praktické každodenní praxe s filmovou technikou.
V Evropě nakonec strávil celých 6 let, a aby se vyhnul Válce ve Vietnamu, kterou jako intelektuál a probouzející se umělec bytostně odsuzoval, založil si v Londýně na své jméno filmovou produkční společnost. Rozhodnutí to však bylo spíše z urgentní nutnosti, protože mu právě procházelo anglické studijní vízum, které by mu již beztak nebylo obnoveno a aby se vyhnul osudu svých spolužáků, kteří pocházeli z různých koutů Evropy a byli britskými složkami deportováni zpět do svých domovin či dokonce zavíráni pro ilegální pobyt, zaregistroval si za posledních 6 liber, které měl, na své jméno obchodní společnost.
Když pak přišel ve svém jediném obleku na britský úřad s tím, že vlastní filmovou produkční společnost Michael Mann Productions sídlící v Anglii a že tedy potřebuje prodloužit vízum, tak mu byl uctivě nabídnut pravý anglický tee a spolu s ním i potřebná razítka! Aneb, kdo neriskuje, nevyhraje! Michael Mann tedy prozatím vyhrál, nemusel se vrátit zpět do Ameriky a narukovat s největší pravděpodobností do Vietnamu a mohl tak dál získavat po Evropě potřebné filmové zkušenosti.
Začal tedy v Londýně v komerční sféře, točením dokumentů a reklam a na konci 60 let minulého století mu nebyli za souputníky žádní menší filmaři než Ridley Scott, Adrian Lyne či Alan Parker. V této době natočil dva krátké a především oceněné dokumenty Insurrection a Jaunpuri a získal potřebné filmařské, scénáristické a hlavně produkční zkušenosti, které posléze bohatě využije ve své budoucí filmové kariéře. V roce 1971 se vrací po šesti letech z Evropy a v Americe natáčí další krátký dokument 17 Days Down the Line (1972).
Poté, se prosazuje i jako nadaný scénárista, kdy píše epizody pro seriály Police Woman a Vegas a především pak pro legendární detektivní seriál Starsky and Hutch (ten se nedávno dočkal i vcelku úspěšného a kvalitního celovečerního filmu s Benem Stillerem a Owenem Wilsonem). Díky bohatým televizním kontaktům pak Michael Mann dostává svou první celovečerní příležitost, byť prozatím televizní.
Informačně vyčerpávající profil jednoho z nejzajímavějších režisérů naší doby, z kterého čiší Danova slabost pro jeho filmy. Viděl jsem od něj většinu jeho filmů a mé nejoblíbenější jsou určitě Nelítostný souboj, Collateral a Insider, možná k nim budou časem patřit i Veřejní nepřátelé. Jericho Mile jsem viděl před lety v televizi a tenkrát jsem ještě nevěděl, že je od Manna, přesto bych vám mohl ještě dnes převyprávět děj. Na Mannovi se mi líbí takové ty drobné detaily, které vyšperkovávají jeho filmy a značná naturalističnost scén, jako třeba skalpování v Posledním mohykánovi, velký střih, kdy si Russel Crowe vymění velkou limuzínu za ojetého kombíka a přesně vystihne podstatu filmu nebo střelba v jablečném sadu ve Veřejných nepřátelích. Je to bezesporu budoucí klasik.
Konečně jsem viděl Mannova Manhuntera a je zatraceně velká škoda, že scénář nesvěřil k napsání někomu jinému. Kniha je mimořádně zdařilá a jeho finále připomíná spíš nepodařený western, než thriller. Kamera fantastická, ale bohužel je to film své doby. Spíš než jako adaptace Thomase Harrise je to předobraz dnešních kriminálek od Jerryho Bruckheimera.
Díky za skutečně rozsáhlý a infomačně obsáhlý profil Michaela Manna … Filmy jako „Nelítostný souboj“, „Poslední mohykán“ a „Veřejní nepřátelé“ se stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů … Jediné, co mu nedovedu odpustit je filmové zpracování Miami Vice, které se mi vůbec nelíbilo … Stejnojmenný seriál jsem hltal jako náctiletý v polské televizi, kdy bych jej spolu s Kojakem a Columbem směle zařadil k tomu nejlepšímu, co jsem do té doby v kriminální seriálové produkci viděl … O filmu Miami Vice se to říct nedá … Je to sračka a dle mého názoru jeden z Mannových nejhorších filmů …