Jestli si myslíte, že Jonathan Demme byl první, kdo přivedl na filmová plátna legendárního Hannibala Lecktera, tak se mýlíte. Tím prvním režisérem byl Michael Mann, který se rozhodl zrežírovat Harrisovu knižní předlohu Červený drak (později přefilmované chronickým a průměrným řemeslníkem Brettem Ratnerem) pod názvem Manhunter (1986). Anthony Hopkins tu však ještě nedefiloval. Místo něj si zahrál Hannibala neméně děsivý Brian Cox, kterému díky jeho profesionalitě stačily na natočení všech jeho scén pouhé 3 dny!
Původně však chvíli zvažoval Mann pro roli Hannibala režijního kolegu Williama Friedkina! (Francouzská spojka, Vymítač ďábla), ale pak na radu herce Brina Dennehyho angažoval Mann právě Coxe. Celé natáčení bylo velice náročné a napjaté, protože se Mann kvůli rozpočtu musel vejít do 39 denního natačecího plánu. Po jednom extrémně dlouhém natáčecím dni a celé noci snímal Mann scénu výslechu a když se po pěti minutách všichni ve štábu obdivovali jeho plnému soustředění a zaujetí pro film, tak Dennis Farina (jeden z herců a zároveň bývalý policejní důstojník) uslyšel z Mannovy strany chrápání… :-)
Jedna ze scén se také měla natáčet v letadle, ale filmaři nedostali potřebné povolení. To však Manna neodradilo, nechal drobnou kamerovou techniku rozložit na součástky a pak v průběhu opravdového letu, bez vědomí pilotů nechal techniku zase složit a svou scénu natočil. Manhunter prokázal nejen Mannovu perfektní technickou zručnost a cit pro dekorace a architekturu, ale také pro experimentálně použitou ambientní hudbu, která tvoří spolu s perfektně vybranými písničkovými soundtracky nedílnou součást jeho mistrovských filmových kompozic.
Po Manhunterovi následovalo neméně plodné období televizní tvorby, kdy Mann dostal na plátna hned dvě legendární kriminální seriálové série – Miami Vice a Crime Story. Především Miami Vice se stalo kultovním seriálem díky svým pastelovým barvám a ruční kameře podtrhující spolu s perfektně vybraným soundtrackem téměř videoklipovitý charakter přesně v souladu právě se rodící a stále populárnější MTV.
Svůj 180 stránkový scénář – epickou kriminální ságu Heat o souboji policejního důstojníka a profesionálního lupiče však stále nemohl z finančních důvodů již od počátku 70 let zrealizovat. Scénář přepsal a v průběhu 19 dní natočil televizní L.A. Takedown (1989), které se stalo předlohou pro jeho pozdější veleúspěšný a si nejlepší film Nelítostný souboj (Heat, 1995) s legendárním Al Pacinem a Robertem De Nirem, kteří se vůbec poprvé objevili spolu na plátně ve společné scéně, z čehož film náležitě distribučně a propagačně těžil.
Před Nelítostným soubojem však ještě zrealizoval svůj další neméně skvělý historický velkofilm Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1992) s Daniel Day Lewisem. Mann byl už jako 5 leté dítě okouzlen filmovým zpracováním Posledního Mohykána z roku 1936. Později si pamatoval, že když se dostal k originální Cooperově knižní předloze, tak byl spíše zklamán. Nicméně jako producent koupil práva na scénář z roku 1936 a poté jej přepsal do jedinečného mannovského pojetí.
Film funguje na všech rovinách a dodnes jsou nezapomenutelné scény jak akční, tak romantické, aniž by působily přílišně pateticky či směšně. Do detailu propracované a rozepsané charaktery jednotlivých postav, bezchybně zahraných svými hereckými představiteli. Daniel Day Lewis, podobný perfekcionista jako Mann, okamžitě souhlasil s Michaelovou nabídkou zúčastnit se náročného několikaměsíčního protiteroristického výcviku, kde si vypracoval svou šlachovitě svalnatou postavu tak, aby působil na plátně skutečně věrohodně jako domorodý bojovník ve druhé polovině 18. století.
Film se natáčel v nádherných lokacích Severní Karolíny a právě nádherné a monumentální přírodní scenérie tvoří jednu z nejdůležitějších postav celého příběhu. Tradičně s citem pro detail provedená výprava, kostýmy, hudba a kamera dlouholetého Mannova spolupracovníka Dante Spinottiho vytvořila nezapomenutelný žánrový film, který s časem zraje a zraje.
Informačně vyčerpávající profil jednoho z nejzajímavějších režisérů naší doby, z kterého čiší Danova slabost pro jeho filmy. Viděl jsem od něj většinu jeho filmů a mé nejoblíbenější jsou určitě Nelítostný souboj, Collateral a Insider, možná k nim budou časem patřit i Veřejní nepřátelé. Jericho Mile jsem viděl před lety v televizi a tenkrát jsem ještě nevěděl, že je od Manna, přesto bych vám mohl ještě dnes převyprávět děj. Na Mannovi se mi líbí takové ty drobné detaily, které vyšperkovávají jeho filmy a značná naturalističnost scén, jako třeba skalpování v Posledním mohykánovi, velký střih, kdy si Russel Crowe vymění velkou limuzínu za ojetého kombíka a přesně vystihne podstatu filmu nebo střelba v jablečném sadu ve Veřejných nepřátelích. Je to bezesporu budoucí klasik.
Konečně jsem viděl Mannova Manhuntera a je zatraceně velká škoda, že scénář nesvěřil k napsání někomu jinému. Kniha je mimořádně zdařilá a jeho finále připomíná spíš nepodařený western, než thriller. Kamera fantastická, ale bohužel je to film své doby. Spíš než jako adaptace Thomase Harrise je to předobraz dnešních kriminálek od Jerryho Bruckheimera.
Díky za skutečně rozsáhlý a infomačně obsáhlý profil Michaela Manna … Filmy jako „Nelítostný souboj“, „Poslední mohykán“ a „Veřejní nepřátelé“ se stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů … Jediné, co mu nedovedu odpustit je filmové zpracování Miami Vice, které se mi vůbec nelíbilo … Stejnojmenný seriál jsem hltal jako náctiletý v polské televizi, kdy bych jej spolu s Kojakem a Columbem směle zařadil k tomu nejlepšímu, co jsem do té doby v kriminální seriálové produkci viděl … O filmu Miami Vice se to říct nedá … Je to sračka a dle mého názoru jeden z Mannových nejhorších filmů …