Tento film jsem měl možnost, spolu s redakčním kolegou Ondrou Slaninou, vidět na letošním karlovarském festivalu, kde byl navíc promítán v původní režisérské 155 minutové verzi, tzn. o 22 minut delší oproti běžné distribuční kinoverzi. Film mne v první hodině nadchl, v další půlhodině bavil a v posledních dvaceti minutách už jsem čekal toužebně na konečné titulky. Po odchodu ze sálu jsme se shodli, že by filmu rozhodně neuškodilo, kdyby byl o nějakých pár desítek minut kratší. Tristnější konstatování však bylo, že pro tvůrce tohoto filmu nepříliš referenční informace od nás diváků je taková, že by těch 20 či 30 minut po druhém shlédnutí filmu ani nikdo dobrovolně nehledal, ba co víc, že by si jich ani nevšiml.
Před pár dny jsem měl možnost shlédnout film znovu, tentokráte v oficiální distribuční délce 133 minut a musím tehdejší dojmy po festivalové projekci jen potvrdit. Považuji se jako poměrně náročný divák za vcelku vnímavého a schopného odhalovat i drobné nesrovnalosti u různých verzích filmů, ale tentokrát bych dal ruku do ohně za to, že si po této projekci o 22 minut (!) kratší kinoverze nevzpomenu na jednu jedinou scénu či záběr, který by oproti delší festivalové verzi chyběl. Což je poměrně tristní zjištění. Vyhodit téměř půlhodinu z filmu a s krátkým časovým odstupem si nevšimnout byť jednoho jediného záběru, není pro režiséra Van Dormaela rozhodně dobrá vizitka.
Na druhou stranu, většina diváků se k delší verzi asi jen tak nedostane a tento vysokorozpočtový experimentální filmový produkt, který uvidí v kinech, má hodně velkou šanci na úspěch. V kratší verzi je film mnohem kompaktnější a závěr vyzní mnohem silněji než u verze prodloužené, kde je zbytečně (až nesnesitelně) natahován. Zkrátka současná kinoverze Pana Nikdo je přesně taková, kterou jsem si představoval v ideálním sestřihu po odchodu z festivalového sálu před 2 týdny.
Pokud Vás několik úvodních odstavců této recenze poněkud zmátlo, tak vězte, že se velmi věrně snaží přiblížit to, co na plátně uvidíte. Tedy po příběhové stránce. Po formální stránce je film nepochybně obdivuhodně zpracován a spolu se špičkovou kamerovou ekvilibristikou (ne nepodobnou té Tykwerově, Arronfskyho či Finchera), byť občas poměrně samoúčelnou, se jedná rozhodně o evropský nadstandard. Pokud budeme o Panu Nikdo uvažovat v ryze evropském kontextu (film se natáčel ve 4 různých zemích), tak jej můžeme nazvat i filmovým unikátem a rozhodně formálně nejvýraznějším evropským filmem první dekády 21. století.
Vizuální nápady se na Vás z plátna v první polovině jen hrnou, až občas nestíháte všechny ty formální vychytávky a nemálo vtipné momenty pochytat. Každá časová a milostná linie má své jedinečné barevné ladění perfektně zakomponované do kostýmů i výpravy – červené (linie s Annou), modré (linie s Elise) a žluté (linie s Jean). Pro svět budoucnosti je pak vyhrazena futuristická bílá barva.
S formální stránkou pak korespondují výborné herecké výkony – zejména ústřední Jared Leto v roli Nema rozhodně dokázal utáhnout takřka celý film. Neobvykle tmavovlasá Diane Kruger v roli Anny rozhodně doplňuje bezchybně mileneckou chemii, maniodepresivní Elise ve strhujícím hereckém podání Sarrah Polley (Úsvit mrtvých) stejně jako výborné herecké výkony dětských představitelů jsou překvapivě silnou devizou Pana Nikdo.
Přesto je tento film pro člověka žijícího na této podivuhodné planetě v ještě podivuhodnějším vesmíru, zmítaném občas nepochopitelnými zákonitostmi, především o té nejpotřebnější životní esenci – o Lásce. Pan Nikdo je totiž v zásadě tím nejobyčejnějším milostným příběhem, okořeněným o skvělou vizuální stránku a obohacený o možnost vhledu do alternativních verzí životů jednoho zamilovaného mladého muže, čímž se může stát pro všechny vnímavé diváky neocenitelnou inspirací i návodem, jak se vyhnout některým svým špatným rozhodnutím.
Myslím, že každý, kdo si v životě prošel alespoň jeden, dva, tři či více opravdu intenzivních milostných vztahů, se v tomto filmu částečně určitě najde. Je to na jednoznačné doporučení shlédnout tento film informací moc či málo…? ;-)
Daniel Adam
PS: Jo a tu epizodní roli obtloustlého nezaměstnaného Brazilce vařícího si vejce si zahrál přímo sám režisér Jaco Van Dormael ;-)
Pages: 1 2
Po přečtení této recenze musím s kolegou Danem souhlasit. Já jsem tedy kinoverzi poté již neviděl, takže jsem o tento zážitek ochuzen. Možná bych jen doplnil k výčtu vzorů, že Jaco Van Dormael si také ve vizuální podobě také vypůjčuje i od Jean Pierre Jeuneta, ale na rozdíl od režiséra Amélie a Příliš dlouhých zásnub je ve svých flashbacích mnohem méně pečlivý. Zatímco Jeneut by si v životě nedovolil opakovat stejný záběr, i když by ho potřeboval, tak by alespoň trochu změnil úhel kamery, ale Dormael opakuje dokonce celé sekvence bez žádného smyslu pro celkové vyznění filmu! Natahovaný konec připomíná pověstný dort pejska a kočičky. Neberte to však jako, že bychom vás chtěli od filmu odradit, naopak. Ve filmu je také dost skvělého černého humoru, politicky nekorektního, který v dílech citovaných umělců rozhodně nenajdeme a to dělá z Pana Nikdo také uživatelsky zábavnou podívanou! A krátká noticka na závěr Jacob Van Dormael je režisér filmu Osmý den s Danielem Auteilem.