Veřejný nepřítel č. 1 + Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (2008)
Veřejný nepřítel č. 1 + Veřejný nepřítel č. 1: Epilog
Francie / Kanada / Itálie 2008, L’instinct de mort + L’ennemi public n°1, režie: Jean-François Richet, scénář: Abdel Raouf Dafri podle autobiografické knihy Jacquese Mesrina L’instinct de mort, kamera: Robert Gantz, střih: Hervé Schneid, Bill Pankow, hudba: Marco Beltrami, Marcus Trumpp, hrají: Vincent Cassel, Gérard Depardieu, Cécile De France, Gilles Lellouche, Ludivine Sagnier, Mathieu Amalric, Samuel Le Bihan, Olivier Gourmet, Roy Dupuis, Elena Anaya, Michel Duchaussoy a další…
formát: 2.35:1, barevný, 35 mm a 16mm, délka: 113 minut (1.část), 133 minut (2.část)
3 x Cézar: Nejlepší herec (Vincent Cassel), Nejlepší režie, Nejlepší zvuk, 7 Nominace na Cézara – nejlepší film, kamera, střih, kostýmy, výprava, hudba a adaptovaný scénář
Film:
Je jen málo evropských filmů, které mi za posledních několik let po návštěvě kina ulpěly v hlavě na tak dlouho, abych si i po více než roce dokázal vybavit jednotlivé scény, repliky i dokonce určité záběry, jejich časování a emoce, jež vyvolaly. Dvoudílný Veřejný nepřítel č. 1 s Vincentem Casselem takovým filmem rozhodně byl a jeho letošní srpnové uvedení do amerických kin téměř 2 roky po evropské premiéře jen dokazuje, že tento film má díky svým nesporným kvalitám stále co říci. I proto si bezpochyby zaslouží zařazení do naší rubriky Nová klasika.
Veřejný nepřítel č.1 (podobnost názvu s Veřejnými nepřáteli režiséra Michaela Manna je tentokrát čistě náhodná) se stal jednou z nejdražších francouzských produkcí posledních let. Natáčelo se na třech kontinentech a v sedmi různých zemích a tato dvoudílná sága o gangsterské legendě Jacquesovi Mesrinovi se stala po zásluze nejúspěšnějším francouzským filmem roku 2008 a zároveň jedním velkým hereckým koncertem pro výborného Cassela. I vzhledem k tomu, že Cassel na ploše celých 4 hodin téměř nezmizí na víc jak minutu z plátna, jedná se skutečně o jedinečný herecký výkon, jež nemá v novodobé kinematografii v tomto rozsahu obdoby.
Cassel podává svůj životní herecký výkon (ať to zní jako sebevětší publicistické klišé, je to prostě fakt) a strhává po zásluze na sebe celou svou pozornost. I hvězda formátu Gérarda Depardieu je vedle Cassela opravdu jen vedlejší (byť standardně na vysoké úrovni zahranou) postavou. Obsazení filmu i herecké výkony jsou výborné, skvělé doplňující tuto filmovou ságu o gangsterském Mesrinově egu, jež se sice vydalo zcela vědomě na dráhu zločinu, ale dokázalo si zároveň získat nebývalé množství obdivu, jak z řad běžných občanů, tak i z řad jedinců na opačné straně zákona.
Mesrinův svobodomyslný duch, neskutečná sebejistota a buldočí touha po tom být slavný a užívat si jen naplno nezávazně života bez toho, aniž by se stal „otrokem budíku“ a dělal si jen, to co chtěl on, je totiž bez jakýchkoliv nadsázek a společenskými konvencemi svázaných názorů spořádaných a poctivě pracujících (či otročících?) lidí, snem každého vnitřně svobodného člověka. Takový temperament a životní filozofie musí zkrátka strhnout každého člověka, bez rozdílu pohlaví, rasy i náboženství. Touha po vnitřní svobodě je totiž tou nejprazákladnější touhou lidské bytosti.
Proto se i člověk, pohybující se daleko a navíc vědomě za hranou zákona, může stát pro běžnou společnost (byť nahlas nepřiznanou) legendou a jakýmsi prazákladním vzorem. I na tzv. glorifikaci násilí, které Mesrine zcela nezpochybnitelně představuje, lze však nahlížet z různých úhlů pohledu. Vědomá vražda a ublížení na zdraví je samozřejmě věcí, která nemůže být (a v tomto filmu i přes některé vášnivé a mylné interpretace ani není) glorifikována, ale pokud Mesrine vykrádá banku, není jen ve skutečnosti tím menším zlodějem okrádajícím toho většího?
Režisér Jean-François Richet spolu se scénáristou Abdel Raouf Dafrim si tyto otázky v průběhu obou filmů nenásilně kladou a navzdory představám společenských puristů nejsou jejich odpovědi zas tak jednoznačně a horlivě kladné. Není se ani čemu divit, když oba vycházeli z autobiografické knihy skutečného Mesrina! O to víc se pak tento výborně zpracovaný film stává skrze herecký výkon Cassela jakousi výpovědí o stavu stávajícího společenského systému. A nejlépe se zobrazuje nezdravý stav celku na osudu jedince, který se rozhodl vědomě vystoupit ze systému.
Ale ani Mesrine, navíc vědomě, sice se systémem tak nějak podvědomě a přesto neorganizovaně bojuje, ale zároveň se jej nebojí využívat ke svému prospěchu. Ve finále pak právě ale jeho vzpoura nemá delšího trvání, neboť je díky své nedůslednosti a vnitřní rozháranosti Mesrine stejně součástí společnosti. Jeho kriminální jednání je jen zoufalou snahou na sebe upozornit a vykřičet do okolního světa sdělení: To jsem já, Jacques Mesrine, dělám si, co chci, a dělám to mimo zákon, protože sám zákon mi neumožňuje žít tak svobodně, jak si přeju já!
Pages: 1 2
Tento článek byl publikován 22. Červenec 2010 v 23:45 v rubrice NOVÁ KLASIKA. Můžete sledovat komentáře pomocí RSS 2.0. Můžete také zanechat komentář nebo odkázat článek z Vašeho vlastního webu.
