Jenže sám Mesrine před svou samotnou soukromou vzpourou, stejně jako divák na samém počátku filmu, má naprosto svobodnou volbu (nezávisle na jakémkoliv společenském, politickém či jakémkoliv jiném systému) jak naložit se svým současným a budoucím životem i jak vnímat sám sebe vůči svému okolí (ať už je jakékoliv). Žádné okolní vlivy a podněty nemohou omluvit naše jednání, které se odchyluje od společensky přijímaného středového názoru tím více, čím více násilněji chceme zrušit či úplně zlomit svou původní společenskou roli nastavenou okolním světem.
Mesrinův boj se společností i s celým systémem je jen bojem za vlastní jedinečnou identitu. A tento prazákladní niterný boj můžeme zprostředkovaně sledovat na ploše 240 minut trvající filmové podívané, rozdělené do dvou nádherně zpracovaných kinematografických forem. Od úvodních titulků, odhalujících nám již od prvních vteřin ústředního hrdinu skrze nápaditou formu rozděleného obrazu a vizuální kamerovou hru Roberta Gantze, kdy sledujeme dva zdánlivě stejné obrazy, v jehož centru je postava Jacquese Mesrina (pokaždé jinak umístěné v hloubce ostrosti objektivu kamery) jedoucí vstříc svému neodvratnému konci za zvuků výstřelů policejních pušek.
Je obrovskou odvahou tvůrců a režiséra zobrazit (téměř doslovně a navíc dvakrát po sobě – vždy na začátku každého dílu) na samém počátku konec hlavního hrdiny, ale zároveň nezpochybnitelným důkazem neskutečné tvůrčí sebejistoty, že je předkládaný příběh jednoho muže natolik zajímavý a mnohdy, i přes tvůrci předem naservírovaný konec, napínavý tak, že téměř nedýcháte.
Mezi tyto esencí napětí nabité a již téměř klasické scény se dá počítat zoufale bláznivé, ale odvážné přepadení věznice na konci prvního dílu (dávající na frak všem klišé amerických akčních filmů), téměř všechny útěky z vězení a pak celá závěrečná scéna na konci druhého dílu, kdy se policejní oddíl snaží dopadnout Mesrina (ačkoliv konec již známe). Není zde ani nouze o scény ryze naturalistické (neskutečně intenzivní úvodní scéna výslechu v alžírském vězení, Mesrinův brutální útok na novináře, který jej pošpinil na cti, drsné potrestání arabského pasáka prostitutek), ale ani o scény ryze úsměvné a vtipné (ať již díky vizuálnímu, tak i hereckému podání).
Myslím, že i pro ty, kteří Mesrina považují, alespoň na papíře, za učebnicový příklad kriminálníka a člověka, který musí být po zásluze potrestán, bude scéna Mesrinova interview, kdy se vyznává egoisticky, ale s přehrávanou hereckou noblesou, mladé novinářce o svém vztahu ke zločinu, o svých pohnutkách a životních cílech, bude náhle Jacques Mesrine velmi, velmi sympatickou postavou, kterou by (nebýt společenských konvencí, pravidel a zákonů) rádi bez jakýchkoliv výčitek následovali.
Především díky obrovskému rozpočtu, naprosto bezchybné dobové výpravě, kostýmům, hereckým výkonům, výtečné, nápadité a tradičně kvalitní francouzské kameře, pečlivému střihu, hudebnímu doprovodu skvělého Marca Beltramiho a sebejistéto Richetova režijního vedení je Veřejný nepřítel č. 1 nádhernou ukázkou možností současných francouzských filmařů vyprávět fascinující příběh jednoho člověka na pozadí několika různých dekád a zároveň zůstat věrný klasické francouzské škole – čistokrevné, vysoce umělecké a zároveň divácké filmařině, fungující bez jakýchkoliv viditelných digitálních efektů i na začátku druhé dekády 21.století.
Přesto zůstává Richetova gangsterská freska, podobně jako Marchalova Válka policajtů, či Mannův Nelítostný souboj, „pouhým“ prostředkem, jak skrze bezchybný vizuál zobrazit pro diváky to nejdůležitější – lidské příběhy a emoce, bez zbytečného patosu, ale s o to větším důrazem na základní existenciální otázky každé lidské bytosti – Kdo jsem a kam směřuji a jakou cenu mě to bude stát, když budu následovat svou touhu po svobodě? Té svobodě – osobní, vnitřní – té, která je pro nás nejdůležitější….
Daniel Adam
Pages: 1 2
Na tento článek jsem se obzvláště těšil a nezklamal mě. Precizně napsané, výstižné, já tleskám!