Kajínek
Česko 2010, režie: Petr Jákl, scénář: Petr Jákl, Marek Dobeš, kamera: F. A. Brabec, hudba: Václav Noid Bárta, střih: Matouš Outrata, hrají: Tatiana Vilhelmová, Konstantin Lavroněnko, Vladimír Dlouhý, Michal Dlouhý, Václav Noid Bárta, Deana Jakubisková a další…
formát: 2.35:1, barevný, HD Digital 35mm, délka: 118 minut
Film:
Jiří Kajínek je vpravdě legenda. Za takových sto let si o něm budou vyprávět lidé příběhy jako o Babinským nebo Mrázkovi. Díky dnešní době, především pak vlivu médií se stal nejznámějším trestancem v zemi a je asi jen málokdo, kdo by ho neznal, popřípadě by vám rovnou neřekl názor na jeho kauzu. Tvůrci filmu Kajínek pocítili potřebu se k tomuto známému tématu vyjádřit také a aby jejich slova měla váhu, investovali do něj 55 milionů korun, což je na český film velmi slušná suma.
Příběh se točí kolem koncipientky Pokorové (Tatiana Vilhelmová), která jako aspirantka na právnický titul nastoupila k etablovanému právníkovi Doležalovi (Boguslaw Linda) a i když se nakonec o kauze Kajínek příliš nedozvěděla, tak s ním navázala milenecký poměr.
Ambiciózní, úspěšná a záhadná mladá žena má velmi dobrý motiv, proč se s Kajínkem (Konstantin Lavroněnko) vidět (neprozradím, nebojte). Ráda by znovu otevřela jeho případ – případ odsouzeného nájemného vraha, bytaře a notorického útěkáře. Jenže jak, když si to nepřeje ani odsouzený, ani její přítel nebo nedejbože policisté. Když se spustí lavina nečekaných událostí bude každý bojovat o svůj život.
Když se tvůrci filmu ptali v rámci rozhovorů Konstantina Lavroněnka, proč vzal titulní roli v tomto filmu, odpověděl, že film má pro něj obecnou výpověď v tom, že člověka nelze zlomit. Jasným důkazem podobného filmu je slavný film Motýlek, který má s Kajínkem ve své podstatě velmi společného.
Kajínek však i přes všechna obecná sdělení aspiruje především na tuzemskou událost roku a to díky zaznamenání stavu české společnosti v oblasti justice, zejména pak v otázkách policie, vězeňství a mafiánských praktik ve státní správě. Tvůrci z obav před soudními žalobami nabízí svůj film jako inspirovaný skutečnými událostmi, pozměnili většinu jmen v kauze a před kamerami se často hájili výroky, které jim doporučila suita drahých současných domácích právníků.
Film Kajínek tvůrci inzerují jako thriller, tedy jako žánr s nečekanými zvraty, které by měly gradovat k řízné akci. V domácí kinematografii se i přes pokusy (Bolero, Normal, Pouta, Na vlastní nebezpečí) žánru příliš nedařilo a tak jediným skutečně neoddiskutovatelným recentním triumfem jsou Sametoví vrazi Jiřího Svobody.
Producenti otec a syn Jáklovi původně nabídli látku Filipu Renčovi, který se ale nakonec rozhodl adaptovat Román pro ženy, poté film z mě naprosto nepochopitelných důvodů svěřili Ivanu Fílovi (režie německého filmu Lea, oceněný Zlatým globem za nejlepší zahraniční film) se kterým se ale časem názorově rozešli. Film tak nakonec režíroval producent a spoluscenárista Petr Jákl sám. Za kameru postavil F. A. Brabce, což je obzvlášť pro debutanta velmi tvrdý oříšek, i vzhledem k tomu, že Brabec sám režíroval spíše průměrnou kriminálku Bolero, která se stylově s Kajínkem absolutně míjí.
Pages: 1 2
