Mazací hlava
USA 1977, Eraserhead, režie a scénář: David Lynch, kamera: Herbert Cardwell, Frederick Elmes, hudba: David Lynch, střih: David Lynch, hrají: Jack Nance, Charlotte Stewart, Darwin Joston, Judith Roberts a další…
formát: 1.37:1, černobílý, 35mm, délka: 89 minut
Film:
Jakýkoliv filmový debut většinou svého režiséra poměrně dost definuje a předznamenává a naznačuje ladění jeho budoucí tvorby. Při pohledu na více než 30 letou filmografii Davida Lynche a zpětné ohlednutí na jeho dnes již kultovní surrealistický debut Mazací hlava (Eraserhead, 1977) můžeme výše naznačené pravidlo jen potvrdit. Černobílý devadesátiminutový snímek, jež vznikal celých pět let, však Davidu Lynchovi nakonec přinesl kýžený úspěch a umožnil mu natočit jeden z nejúspěšnějších filmů jeho kariéry – Sloního muže. Ale vraťme se do surrealistického filmového snu Mazací hlavy.
Mazací hlava je dodnes pro některé diváky, filmové tvůrce i kritiky prakticky neskousnutelným soustem. Kombinace surreálné až absurdní atmosféry, v níž zobrazované a vyřčené nedává přílišného smyslu ať už nahlížíte na film z jakéhokoliv úhlu, ústřední hrdina s expresionistickou vyplašeností jak vystřiženou z Kabinetu Dr. Caligariho, dialogy vedoucí odnikud nikam, naříkající zmutované dítě ležící na stole, zpívající žena s tvarohovitě zdeformovaným obličejem ne nepodobná Měsíci Georgese Meliése schovaná v radiátoru, podivný muž zírající z okna kamsi do vesmíru a v oblaku jisker přehazující páky, jejichž účel neznáme, a mnoho dalšího.
Dlouhé záběry, statický pohyb kamery, expresionistické svícení, industriální krajina i komornost malého pokoje v neznámém domě, asynchronní zvuk a naprostá amelodičnost hudební a zvukové složky filmu, vyvolávajících v určitém okamžiku až fyzickou nevolnost. Jakoby se mladému Lynchovi podařilo zhmotnit na filmovém plátně nedefinovaný a neuspořádaný vnitřní svět pološílené mysli, která si sní svůj horečnatý sen po projekci Bunuelova Andaluského psa a následné procházce půlnoční polorozpadlou výstavní halou temných surreálných obrazů Salvadora Dalího.
Zvláštní lepkavé fyzično obrazu stéká z plátna stejně jako krev na ztrouchnivělé dřevěné parkety malého divadelního pódia, na němž zpívá optimisticky naladěná „tvarohová“žena svou ústřední píseň In Heaven Everything Is Fine v přímém kontrastu s „nemocnou“ atmosférou celého snímku. Snímku, jehož hlavním hrdinou je tiskař Henry Spencer (Jack Nance) trávící svou aktuální dovolenou v přítomnosti své přítelkyně Mary X (Charlotte Stewart), která na nátlak své matky přinutí Henryho ke svatbě, protože se jim narodilo dítě.
A ne ledajaké. Zmutované torzo bez končetin zabalené v tuhém obvazu s tenoučkým krkem a hlavou připomínající mrtvý plod telecího mláděte. Mary X a Henry se přestěhují i s dítětem do Spencerova staromládeneckého pokoje. Dítě však brečí a Mary X nakonec pod tíhou své labilní psychiky uteče od Henryho i od dítěte. Henry se tak musí o malého mutanta postarat a zároveň zažívá absurdní situace i pouhé snové obrazy až po závěrečnou surreálně zvrácenou katarzi ukončenou v přesvíceném obrazu v objetí s ženou z radiátoru…
Pages: 1 2
