Joel a Ethan Coenové
Filmová historie kupodivu nemá příliš mnoho režijních dvojic, které by se zapsaly do širšího povědomí diváků po celém světě. A počet režisérských dvojic pravidelně nominovaných na prestižní filmové ceny se rovná počtu perforačních otvorů na právě shořelém nitrocelulózovém pásu 35mm filmového materiálu. Docela ojedinělou výjimku tak scénáristicko-střihačsko-producentsko-režisérská dvojice bratrů Coenů rozhodně potvrzuje. Klasické filmy natáčené klasickými postupy vyprávějící klasické příběhy zaznamenané na klasický filmový materiál. Přesto filmy bratrů Coenů jsou vším jen ne klasickou podívanou, i když se jejich režijní tvorba již považuje za novodobou klasiku…
S jakousi staromódní urputností se drží bratři Coenové svých oblíbených témat, prostých lidských příběhů, obyčejných hrdinů, kteří se však ocitají dost často v situacích s příchutí absurdního humoru, existenciální tragikomiky víru života, narušeného událostmi nestandardně zásadnějšími tím více, čím méně invence je namícháno v jejich scénáristické domací dílně založené na derivaci klasických filmů starého Hollywoodu, jehož je ve finále tou největší oslavou a poctou.
Coenové jsou až chorobně často zařazováni do ryze nezávislého filmového proudu, ale jejich skutečná nezávislost spočívá právě v naprosté tvůrčí svobodě, kterou si v průběhu 25 leté filmové tvorby vybudovali. Sami se o tzv. Nezávislém filmu vyjadřují až takřka pohrdavě se svou klasickou intelektuální nadneseností, jež občas k nepohodlí přítomných smazává jejich čistokrevný smysl pro absurdní humor, perfektně načasovanou komiku a silné charaktery.
Nic takového jako nezávislý film neexistuje, pokud netočíte doma s rodinou bez honorářů na zahradě vlastního domu kdesi v zapadlém předměstí. Když se podíváme na tvorbu Coenů, tak zjistíme, že jejich skutečná inspirace, projevující se prakticky v každém jejich filmu je především právě v klasických studiových filmech ryze komerčního Hollywoodu 30. a 40. let 20.století. Detektivní žánr s literární precizností a nevyhnutelnou logikou, film-noir s otiskem Johna Hustona, inteligentní komedie Franka Capry – to je jen minimální subjektivní výčet inspiračních zdrojů Coenovic dvojice.
Bratři Coenové možná nejsou nejoriginálnějšími tvůrci své doby, ale jsou rozhodně jedněmi z nejvíce autorských tvůrců současnosti. Jejich styl je zkrátka málokdy zaměnitelný a svou skutečnou tvůrčí nezávislost se jim daří udržovat již od celovečerního filmového debutu Zbytečná krutost (Blod Simple, 1984). Přesto jejich snímky navzdory nutnosti určitého specifického diváckého naladění na konkrétní filmovou notu překvapivě dost diváků míjí, kteří je shledávají nezajímavými a nudnými.
To však bratry Coeny vůbec netrápí. Ti jsou rádi, že si mohou hrát stranou od ostatních na své části filmového pískoviště, aniž by jim do toho kdokoliv mluvil, či si dokonce dovolil jejich s chutí a až chorobně tvůrčím perfekcionismem vystavěné filmové příběhy bořit. Možná je jejich vysoce koncentrovaný, neulpívající a s nadhledem řízený přístup k filmařině právě tolik osvobozuje od předsudků a závisti ostatních. Svou roli na tom nepochybně má i jejich židovský původ, ke kterému se oba otevřeně hlásí, ale zároveň si z něj dokáží udělat stejně otevřený a až sebeparodizující humor, tak jak se jim to povedlo v jejich aktuálním filmu Seriózní muž.
Joel Daniel Coen přišel na svět 29. listopadu 1954 do seriózní rodiny vysokoškolských profesorů v Minneapolis v americké Minnesotě následován o 34 měsíců později svým mladším bratrem nesoucím jméno Ethan Jesse Coen. Otec Edward profesorem ekonomie a matka Rena profesorka historie. Ryze intelektuální rodinné zázemí zatím v průběhu prvních let života obou bratrů rozhodně nenasvědčovalo, že by se vrhlo bratrské duo do světa filmu již od raných let.
A přeci. Poklidné předměstí plné malebných domků a zelených trávníků pomohlo staršímu Joelovi k prvním výdělkům. Díky sekačce na trávu, které bylo všude v okolních zahradách víc než dost, si našetřil na svou první osmičkovou kameru.
Tihle dva pánové jsou opravdu svérázní. Dělají si legraci z lidské stupidity a ještě za to sbírají ceny. Je pravda, že od Zbytečné krutosti je znát, že mají řemeslo těžce v malíku a mohou si dovolit ledacos. Když jsem v roce 1998 vysvětlovat na gymplu po návštěvě školního sboru a studentů na filmu Big Lebowski, že tihle pánové budou legendami, tak se mi všichni vysmáli. Paradoxně přesně ti, kteří je dnes obdivují nejvíce.