Nejslavnější sandálové velkofilmy

Nejslavnější sandálové velkofilmy   

Vždy když je potřeba navodit atmosféru a ve čtenářích vzbudit trochu obav, použije se výraz krize. Filmový průmysl měl loni propad v prodeji nosičů, díky pirátům, o 7 miliard dolarů, ale na druhou stranu je pravda, že z řady plánovaných hitů se ty propadáky staly samozřejmě i vinou tvůrců a distributorů zvláště. Sandálové velkofilmy jsou symbolem krize předchozí – televize.

Komerční filmová tvorba se vyráběla povětšinou v ateliéru, soukromé snímky se točily rychle a levně (to zůstává pochopitelně stejné i dnes a i u nás, viz. Bastardi a Tacho). Od počátků filmu nalezneme výjimky – Intolerance, Metropolis, které však horko těžko hledali diváky a nakonec je vzali na milost až filmoví teoretici a milovníci kinematografie. Filmový průmysl koncem 40. let a začátkem 50. let totiž začal silně ohrožovat vynález televize. Producenti začínali mít obavu, že malá bedýnka v obýváku zahubí jejich tvorbu a po masovějším rozšíření dnešní nezbytné televize do každé domácnosti se řada produkčních a distribučních firem dostala do ekonomické ztráty.

Hollywood se proto rozhodl vrátit úder. Místo komorních snímků, které televize začínala nabízet ve své vlastní produkci a vlastních studiích, jejichž velikost byla mnohonásobně menší, zvláště díky úspoře za drahou distribuci na filmovém pásu, se producenti rozhodli nabídnout velkofilmy, které na tehdy malých plochách televize nevyniknou. Dodnes mě zaráží, jak si někdo stahuje velkofilmy ke sledování na malém monitoru a pak je zasvěceně hodnotí několik týdnů před distribuční premiérou. A protože velkolepé spektákly námětově čerpaly z Bible nebo antických námětů a nejčastější kostýmy se skládaly z tuniky a sandálů, vžilo se pro ně označení sandálové velkofilmy.

Hollywood už v minulosti s náměty jako Desatero přikázání, Quo vadis, Ben Hur nebo Kleopatra koketoval, ale většinou to bylo ještě v éře němého filmu. Tvůrci, kteří tyto rozsáhlé produkce natáčeli se však velice rychle ocitli na vrcholu seznamu nejžádanějších a nejlépe honorovaných. Zde je však důležité připomenout, že nikdy nepřestala existovat skupina nezávislých tvůrců a mladých autorů, kteří oslovovali široké publikum i menšími snímky s otevřeným bojem proti zajetému establishmentu. Film u řady tvůrců zkrátka nikdy nebyl, alespoň ze začátku kariéry, typickým komerčním produktem, vzpomeňme na filmy Billyho Wildera, zejména Sunset Blvd., Stanleyho Kubricka – Stezky slávy, Zabíjení, Nicholase Raye – Rebel bez příčiny a mnoha dalších.

Pro Evropu znamenaly sandálové velkofilmy jednoznačný přínos. Díky zahraničním zakázkám londýnské ateliéry Pinewood nebo římské Cinecittá vydělávaly ohromné peníze a např. italská kinematografie tyto peníze využila pro systém tuzemské tvorby zdaleka nejlépe. Díky schopnostem Carla Pontiho nebo Dina De Laurentiise, kteří vydělávali miliony dolarů se mohli prosadit tvůrci jako Federico Fellini a Michelangelo Antonioni, z nichž prvně jmenovaný se stal brzy takovou ikonou světového filmu, že komerční úspěch pro jeho tvorbu nebyl nikdy relevantním měřítkem. V Británii nebyl pro americké produkce problém s jazykovou bariérou, ale s předsudky a herci, kteří dostali možnost vystupovat v Hollywoodském velkofilmu a zaplatili tak dětem studia na prestižních školách a sami si vylepšili rodinný rozpočet, však tvrdě naráželi nejen na závist kolegů, ale často i na odpor domácího publika. O tom, že tento problém neustále existuje svědčí také gesto Anthonyho Hopkinse, který zažádal o americké občanství a tuto situaci z pozice superhvězdy nahlas komentuje v médiích. Ti méně šťastní mohou pouze doufat v podobný úspěch.

Na RealFilmu jsme téma sandálových velkofilmů již několikrát zmínili ve článcích – Nejděsivější hollywoodské propadáky všech dob, Ridley Scott, John Huston, Stanley Kubrick a Ben Hur. Zítra bude ostatně také v rubrice Retro a legendy velkofilm Kleopatra. Jako vždy upozorňujeme jen na dobré snímky.

Vraťme se však do ateliérů, kde se tyto zakázky zadávaly. Do světa rychlých kurýrů, telefonů, telegramů a kufrů plných peněz v kufříku s řetězem na ruce nesoucího kurýra. Vraťme se do doby, kdy jména jako Louis B. Mayer (MGM), Jack Warner (Warner Brothers) nebo Richard Zanuck (Zanuck Company, posléze fúzemi vzniklé studio Fox) nebyly hesla v učebnicích, ale osoby z masa a kostí se svými úspěchy, penězi, dětmi, podrazy, poklesky a především ohromnou mocí určovat styl, podplácet, pomáhat nebo ničit kariéry.

Pages: 1 2 3