Vary ve znamení ovcí, ryb, soba a nefungujících zásuvek

Středa ve Varech býti třeba

Včerejší festivalový program nabídl řadu zajímavých filmových zážitků a to z obou pólů filmového spektra. Zatímco irská komedie o bývalé narkomance a otci jejího přítele Hle, Beránek Boží! se ukázala být příšernou blbostí, tak film Spodní proud o drsných islandských námořnících, který zprvu vypadal dost nudně, se stal zatím nejzajímavějším titulem festivalu, co jsme tu dosud viděli.

Začněme ale pěkně popořádku. Aeroport na kolonádě je sice ideální meeting point, který spojuje město před a za řekou, ale svá nejlepší léta má bývalá budova spořitelny skutečně za sebou. Je sice bezvadné, že je u každého stolku zásuvka s elektřinou, ale když v ní není proud, tak toho s vybitým notebookem příliš nenapíšete. V oddělení industry v Thermalu bylo zase v době naší návštěvy již zavřeno a na chodbě byly zásuvky rovněž bez proudu. Však ten by také potřeboval opravu jako sůl.

Prvním filmem našeho včerejšího programu byla lakonická komedie Hle, Beránek boží!, kterou natočil jako svůj debut irský režisér John McIlduff. Příběh o odvykající narkomance Liz a otci jejího přítele, který ho chce vykoupit ze spárů drogových dealerů skrz převoz beránka naplněného drogami je zjevným symbolickým vyprávěním o stavu tohoto světa. Naprostá nevyrovnanost laciného humoru a nepříliš dobrých hereckých výkonů z něj činí podívanou, která podle mě obstojí spíš u velmi nenáročného diváka. Raději ani nehovořím o technické stránce filmu, jež dopadla prachbídně. Kolega Dan Adam je ale v recenzi poněkud rozdílného názoru.

Zcela v jiných vodách ovšem plave islandsko-polský snímek Spodní proud (Brim), který jsme viděli za účasti režiséra Árni Ólafura Ásgeirssona. Film o posádce drsných mužů námořní lodi, jedné ženě a tajemství předchozí plavby nás v redakci skutečně ohromil a napíšeme na něj recenzi.

Posledním úterním filmem, který jsme navštívili byla Hanna režiséra Joe Wrighta, jež rozdělila mě a Dana Adama do dvou táborů. Zatímco pro mě byl film skutečným utrpením a pokládám ho za pitomost a ztrátu času, pak pro Dana Adama to byl prozatímní vrchol festivalu. Jediné, co nás nakonec spojilo je skutečně zdařilý soundtrack od The Chemical Brothers.

Již zítra pokračujeme s dalšími aktualitami a recenzemi z Karlových Varů!

Přidat komentář

TOPlist