Československo 1964, Diamonds of the Night, režie: Jan Němec, scénář: Jan Němec podle povídky Arnošta Lustiga Tma nemá stín, kamera: Jaroslav Kučera, hudba: Vlastimil Hála, Jan Rychlík, střih: Miroslav Hájek, hrají: Ladislav Jánský, Antonín Kumbera, Irma Bischofová…
formát: 1.33:1, 35mm, černobílý, délka: 63 minut
Film:
Jan Němec je specifická postava československé kinematografie. Je to neúnavný inovátor a experimentátor s (nejen) filmovou formou a musím říci, že mne vždycky pohled na něj, kdy v pokročilém věku diskutuje se zanícením patnáctiletého mladíka o filmové technice, neuvěřitelně potěší. Potkávám jej vcelku pravidelně v nejmenovaném obchodě s fotografickou technikou v centru Prahy a kolikrát jej přistihnu za sebou, jak kouká na bazarové objektivy a filmové aparáty do stejné vitríny s archaickou filmovou technikou jako já.
Jeho debut Démanty noci a následný film O slavnosti a hostech patří jednoznačně mezi nejvýraznější filmy české Nové vlny (vřele doporučuji výtečný seriál kolegy Ondry Slaniny Všichni dobří čeští filmaři !) a přestože v aktuální tvorbě věnuje Jan Němec zejména úsilí na nevšední a inovátorské formy, jež současné diváky příliš neoslovují, zůstává věrný právě díky tomu svému neúnavnému a nekonformnímu tvůrčímu naturelu moderně smýšlejícího filmaře.
Lustigova povídka Tma nemá stín se pro debutujícího Němce stala na počátku šedesátých let jedinečnou inspirací, kterou dokázal s obdivuhodnou odvahou přetavit do specifické vizuální formy. Zásluhou kameramana Jaroslava Kučery (Všichni dobří rodáci) a střihače Miroslava Hájka (Marketa Lazarová, Údolí včel) na děj střídmý příběh o útěku dvou mladíků z dobytčáku mířícího s největší pravděpodobností do koncentračního tábora Němec pojal jako 60 minutovou retrospektivní surrealistickou odysseu dvou uprchlíků.
Na děj, hudbu i dialogy velmi skoupý film však dokáže v naladěném divákovi vyvolat ty nejelemntárnější pocity úzkosti, ohrožení a vytržení z všednodenního konceptu běžné reality a spolu se znázornění doslovného fyzického vyčerpání obou mladíků na plátno dostat paralelu s všudypřítomnou pachutí nemožnosti vzájemného porozumnění napříč světy, kulturami, národy i jednotlivci.
Po úvodních titulcích je divák nemilosrdně vržen do syrové několikaminutové expozice útěku obou mladíků natočeném v jednom jediném záběru. Němec předběhl alespoň v prostoru československé kinematografie svou filmovou řečí dobu o několik (desítek) let. Syrovost útěku a fyzické vyčerpání hrdinů jsou bez jakéhokoliv vysvětlení pravidelně „narušovány“ bezdialogovými obrazy a retrospektivními vzpomínkami na dobu před deportem. Miroslav Hájek tak předznamenal svou střihovou skladbou své umění, které naplno využil za podpory Františka Vláčila v mnohovrstevnaté Marketě Lazarové.
Démanty noci jsou Vláčilově filmové rapsodii ve formě velmi, velmi podobné a působí na nejzazší elementární a archetypální úrovni, vyvolávajících v divácích pocity nejednoznačné úzkosti, vrcholících v závěrečné střihové montáži, která se zacyklí prakticky zpět do samotného úvodu. Scéna, kdy senilní staříci s puškami kdesi v Sudetech honí dvojici uprchlíků a lišící se v jejich bezmocnosti jen držením zbraní v jejich vetchých a třesoucích se rukou, patří mezi vrcholné scény světové kinematografie a znázorňují absurditu násilí, jehož jsou se jedinci schopni dopustit na svých lidských soukmenovcích.
Démanty noci jsou jedinečným československým filmem světového formátu a navzdory své krátké (ale psychicky vyčerpávající) stopáži zaslouženě patří do zlatého fondu světové kinematografie…
