Mezi áčkové filmaře se zařadil George A. Romero ultralevným hororem Noc žijících mrtvých, který se stal doslova přes noc kultem. Kritika války ve Vietnamu a konzumní společnosti opět upozornila filmové teoretiky, že horor nemusí být jen snůška násilných scén. Sedmdesátá léta jsou vůbec ve znamení úspěšných sérií. Steven Spielberg strhá kasovní rekordy vynikajícím hororem Čelisti, Tobeu Hooperovi se podaří diváky vyděsit hororovým splatter majstrštykem Texaský masakr motorovou pilou a ze zcela jiného konce vyděsí publikum John Carpenter, protože jeho první Halloween splňuje kritérium pro skutečně atmosférický horor. Ke slovu se dostane ale i Wes Craven, který v sedmdesátých letech sice ještě neboduje tak, jak v osmdesátých a devadesátých letech, ale jeho Hory mají oči už dávají najevo, že je tady někdo s kým je třeba počítat. Dvěma výjimečnými solitéry se pak stávají dva mimořádné filmy. Prvním je vynikající Vymítač ďábla režiséra Williama Friedkina, který byl prověřen nejpřísnějším kritériem a tím je čas. Druhým je ojedinělý pokus o absolutní horor a tím je Osvícení od režiséra Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem.
Počátkem sedmdesátých let dochází v Itálii díky Mariu Bavovi a Dariu Argentovi k vytvoření zcela specifického filmového stylu. Jejich filmy se vyznačují skutečně extrémní krvavostí, znetvořenými lidmi a erotickými scénami s někdy hodně perverzním podtextem. Tyto filmy, které pak v Americe proslaví brutální gore horrory typu Pátek třináctého, ve kterých dochází k brutálnímu vyvražďování především náctiletých jsou někde na hranici zneužívání filmového pásu a genialitou pro velmi specifické publikum. Snímky jako Suspiria, Inferno nebo Cannibal Holocaust však bezpečně patří mezi kulty. Pravda však je, že v řadě zemích světa jsou dodnes zakázané.