Průvodce filmovou hrůzou

Birds (1963)

V šedesátých letech si do hororového žánru odskočí i mistr filmového napětí Alfred Hitchcock a jsou z toho dva skvělé klasické snímky Psycho a Ptáci.
V Japonsku si diváci užívají skutečně bizarních příběhů s mytologickými a duchařskými prvky. Například Onibaba byl pro mojí maminku tak hrůzný zážitek v letním kině ve Vlašimi, že si ho dodnes pamatuje.
S příchodem Rogera Cormana v šedesátých letech do filmového průmyslu začíná zcela samostatná epocha filmových hororů. Velmi laciné snímky, které převádí na plátno, těží z žánrové klasiky od Edgara Allana Poea jako Pád domu Usherů, Maska rudé smrti nebo Havran a vyznačují se svébytnou poetikou obrazu a vlastními hvězdami jako Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff nebo Jack Nicholson. Corman ovšem proslul s postupujícími lety také jako vyhledávač talentů a v průběhu šedesátých a sedmdesátých let u něj začínali z herců například Sylvester Stallone a z režisérů Francis Ford Coppola, Martin Scorsese nebo James Cameron. Právě tito tvůrci se Cormanovi odvděčili svou loajalitou. Ve své podstatě je to logické, protože Scorsese sám vzpomíná na to, že Corman byl ve své době jediný, kdo mu umožnil vůbec natáčet a dal mu rady do struktury filmovacího plánu. V jeho filmech z tehdejší doby se setkáme s častými až psychedelickými výjevy a krvavými excesy. Přesto na filmy jakými jsou série Piraňa nebo Trip nedají hororoví fajnšmekři dopustit.
Nejslavnější zombie horrory

Mezi áčkové filmaře se zařadil George A. Romero ultralevným hororem Noc žijících mrtvých, který se stal doslova přes noc kultem. Kritika války ve Vietnamu a konzumní společnosti opět upozornila filmové teoretiky, že horor nemusí být jen snůška násilných scén. Sedmdesátá léta jsou vůbec ve znamení úspěšných sérií. Steven Spielberg strhá kasovní rekordy vynikajícím hororem Čelisti, Tobeu Hooperovi se podaří diváky vyděsit hororovým splatter majstrštykem Texaský masakr motorovou pilou a ze zcela jiného konce vyděsí publikum John Carpenter, protože jeho první Halloween splňuje kritérium pro skutečně atmosférický horor. Ke slovu se dostane ale i Wes Craven, který v sedmdesátých letech sice ještě neboduje tak, jak v osmdesátých a devadesátých letech, ale jeho Hory mají oči už dávají najevo, že je tady někdo s kým je třeba počítat. Dvěma výjimečnými solitéry se pak stávají dva mimořádné filmy. Prvním je vynikající Vymítač ďábla režiséra Williama Friedkina, který byl prověřen nejpřísnějším kritériem a tím je čas. Druhým je ojedinělý pokus o absolutní horor a tím je Osvícení od režiséra Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem.

Počátkem sedmdesátých let dochází v Itálii díky Mariu Bavovi a Dariu Argentovi k vytvoření zcela specifického filmového stylu. Jejich filmy se vyznačují skutečně extrémní krvavostí, znetvořenými lidmi a erotickými scénami s někdy hodně perverzním podtextem. Tyto filmy, které pak v Americe proslaví brutální gore horrory typu Pátek třináctého, ve kterých dochází k brutálnímu vyvražďování především náctiletých jsou někde na hranici zneužívání filmového pásu a genialitou pro velmi specifické publikum. Snímky jako Suspiria, Inferno nebo Cannibal Holocaust však bezpečně patří mezi kulty. Pravda však je, že v řadě zemích světa jsou dodnes zakázané.

Pages: 1 2 3

Přidat komentář

TOPlist