Na pět Oskarů nominovaný John Boorman je jedním z nejvíce přehlížených klasických režisérů filmové historie a to je rozhodně škoda. Filmař vycházející z katolického prostředí a otec sedmi dětí dává ve svém díle do kontrastu nejzákladnější existenciální otázky a často to činí tak, že kritici omdlévají. Divácký zájem při televizních reprízách a filmových festivalech však po letech dokazuje, že většina renomovaných kritiků byla posledních čtyřicet let úplně mimo.
Samozřejmě, že ne všechny filmy Johna Boormana splňují všechna kritéria dobrých podívaných, ale je mezi nimi hned pětice těch, která by neměla uniknout Vaší pozornosti a právě o tom bude dnešní průvodce filmem. Postupovat budeme chronologicky.
Prvním filmem, který bude zítra předmětem rubriky Retro a legendy je film noir z roku 1967 Point Blank, jehož fantastickým vizuálem se nechal inspirovat třeba James Cameron ve dvojce Terminátora a Andrew Niccol v aktuální filozofické sci-fi Vyměřený čas. Brian Helgeland (Zelená zóna, Robin Hood) pak natočil jeho téměř doslovný přepis ve filmu Odplata s Melem Gibsonem.
Odplatu s Gibsonem zřejmě většina z Vás viděla, ale Point Blank (1967) již tak všeobecně známý není a je to škoda, protože v anglosaských zemích patří k respektované klasice a kultovním filmům. Gangster Walker (Lee Marvin) to pěkně schytá. Jeho tělo provrtají kulky na příkaz hodně dobrého přítele, který se tak chce zmocnit lupu z jejich společného zločinu a zároveň i jeho půvabné ženy. Jenže zranění se zahojí a Walker by rád svůj podíl 93 000 dolarů získal zpět a je mu vcelku jedno, koho bude muset zabít, mučit a nebo s kým se vyspat.
Temná gangsterka s jedním z nejlepších vizuálů využívá možnosti širokoúhlého formátu naprosto geniálním způsobem. Ostatně i filmaři zodpovědní za vizuál snímku Drive by mohli vyprávět, kde že to vlastně odkoukali. Těšte se tedy na zítřek, kdy se k tomuto ultimativnímu snímku vrátíme.
Připomeňme si také brilantní minimalistické drama Peklo v Pacifiku (Hell in Pacific) z roku 1968, o kterém již na Realfilmu psal Dan Adam, od kterého přebírám i úvodní nástin děje.
Dva muži, jejichž země jsou necelý rok před koncem druhoválečného konfliktu v neustálém nepřátelském napětí a otevřené válce, uvíznou na neobydleném ostrově kdesi v Pacifiku a jejich jazyková bariéra jim rozhodně nebrání v tom, aby spolu sváděli střídavě úspěšné a neúspěšné soukromé bitvy, jež občas přerůstají do komické roviny chlapeckých naschválů. Skrze původní nepřátelství, jehož hrany jsou postupně obrušovány vědomím společné bezvýchodnosti situace i nesmyslnosti vzájemného konfliktu na osobní úrovni, rozhodnou se oba muži časem spolupracovat a společně překonat nástrahy přírody i rozbouřeného moře a dostat se zpět do civilizace.
Boormanovo dílo je vizuálně vždy tak mimořádné i díky tomu, že se obklopoval vždy špičkovými kameramany. U Pekla v Pacifiku to nebyl nikdo jiný než legendární mistr šerosvitu Conrad L. Hall (Úkryt), díky kterému by bez nadsázky Sam Mendes žádnou kariéru nikdy neudělal. Kritika už tehdy Boormanovi vyčítala, že jeho ambice neodpovídají jeho schopnostem a jeho filmy působí křečovitým, těžkopádným dojmem. Situace je o to pikantnější, že Boorman o filmu také psal, ovšem nikoliv do prestižních filmových magazínů, ale do dámských časopisů typu Žena a život.
