Surrealista Luis Buñuel

Možná to nebyl nejlepší filmař na světě, ale rozhodně k němu neměl daleko. Neskutečný pozér, kterého urazila jen drzost a lumpačiny se vyžíval v provokaci a odhalování záměrně nepříjemných obecně platných pravd. Dnešní režisérský profil budeme věnovat skutečnému mistrovi filmového plátna Luisi Buñuelovi.

Z dob svých studií na univerzitě si vybavuji, jak byly pro mnohé otázky ze surrealismu nepříjemné. Já jsem naštěstí nebyl nikdy přímo konfrontován s bláznovstvím, kdy by se někdo snažil tento směr vysvětlovat. Jeho podstata je tak složitá, že ji podle mě ani nikterak vykládat nelze. Sám Buñuel ostatně během života několikrát konstatoval, že mantinely se určovaly ve společenství a obecně platný jízdní řád se řešil za bohatýrského popíjení, což se s akademickým světem opravdu neslučuje. Na druhou stranu pro surrealisty je jistě dostatečně surreálná skutečnost, že se jejich směr na akademické půdě vůbec řeší.

Pro mě byl Buñuel až do mých dvaaadvaceti režisér víceméně jen Andaluského psa a při vyslovení jeho jména se mi dodnes jako první asociace vybaví rozříznutí oka žiletkou. Svou omezenost přiznávám. Náhled na něj mi změnila samozřejmě žena, kterou jako rozený gentleman nemohu prozradit, protože náš vztah nebyl oficiální a tudíž před okolím utajený. Vsadím se s vámi, že Buňuel by naše pohnutky jistě pochopil.

Na jedné schůzce jsme se večer vypravili do holešovického Bio Oko, kde jsme navštívili ojedinělé promítání filmu On. Vzpomínám si na neskutečně intelektuální úvod nějakého absolventa nebo studenta filmové vědy, u kterého jsme si jen ťukali na čelo a říkali si, jestli ten film je opravdu tak tupý jako řečník. Z letargie nás snobáky a povýšené intelektuály probrala až poslední věta, že Buňuela velmi trápilo, když se diváci na konci jeho filmu smáli. Nebudu vás napínat, filmové obecenstvo i v Biu Oko se stylizovaným maximálně perverzním a záměrně šokujícím scénám tak smálo, až se za břicho popadalo a mě v tu chvíli došlo, jestli si ze mě náhodou někdo nedělá celou dobu legraci. Když jsem se začal o Buňuela zajímat do hloubky a začal o něm přemýšlet, četl jeho knihy a díval se na jeho filmy, stále více se mi objevoval obraz rozesmátého sálu nad bizarním a naprosto neskutečným výjevem. Jistě chápete, že z mého pohledu jsem objevil Ameriku, a proto můj pohled na Buňuela nebude příliš faktografický ani výkladový. Bude pocitový a s obecně přijímanou realitou nebude mít nic společného.

Pokud jste se dočetli až sem a stále máte zájem o Buňuelovi něco vědět, tak vás musím odkázat na jeho autobiografii Do posledního dechu, která je naprosto brilantní čtení, kde se o něm dozvíte naprosto vše. Slibuji, že ji koupíte v antikvariátu za pár pětek, pokud si nepořídíte nové neosahané vydání v knihkupectví a pokud máte rádi memoáry, tak se opravdu pobavíte. Buňuel je totiž kouzelný vypravěč. Dovolím si ještě jednu odbočku, a to k Oskarem oceněnému filmu Půlnoc v Paříži, kde je Luis Buňuel jednou z hlavních postav francouzského snu s Marion Cotillard, Kathy Bates a Adrienem Brodym. Netřeba dodávat, že pasáž s Buňuelem a Dalím je z mého pohledu nejkomičtější.

Jsou filmaři dobří, špatní, šílení, vizionářští, provokatérští a geniální. Španělský režisér Buňuel je nezařaditelný samorost s pronikavým černým humorem a záměrně pokřiveným pohledem na svět. Jen málokterý filmař, však uměl tak skvěle pracovat s médiem jako právě ON.

Pages: 1 2 3 4

Přidat komentář

TOPlist