Zvětšenina (1966)

Děj snímku se sice odehrává v Londýně, ale to není směrodatné, protože zde město nemá výraznější úlohu, mohl by to být New York, Milan, Paříž, ale nesměl by to být Řím, protože Ponti věděl, že tam bude Fellini brzy točit Sladký život a nechtěl jít do přímé konfrontace. A té by se nevyhnul i z toho důvodu, že v obou filmech jde o společenskou satiru a důležité role tam patří fotografům.

Výchozím bodem filmu bylo zobrazit moderní trendy tehdejší současnosti. Výtvarník úzce spolupracoval s řadou významných osobností zábavního průmyslu, z oblasti hudby, módy nebo výtvarného umění. Základním prvkem se tak, v té době možná neuvědoměle, styl pop art.

Zvětšenina se ovšem nestala kultovním snímkem kvůli zobrazení módních trendů, ale kvůli skvělé filmařině Michelangela Antonioniho, který všem těm trendům a často neoddiskutovatelným kýčům dodal zcela jiný rozměr.

Zvětšenina relativizuje to, co skutečně vidíme v přímém protikladu s tím, co si myslíme, že vidíme. Chybí jí žánrové zařazení, v určitých okamžicích bychom se mohli domnívat, že jde o thriller, ale vzápětí je nám předešlý děj popřen a díváme se na drama, popřípadě mystery.

Klíčovou událostí filmu je fotografie domnělé vraždy. Vyvolávání fotografií a události, které bezprostředně následují jsou vlastně velmi poklidné a přitom nesmírně znepokojující. Diváci si však oblíbili zejména dvě pasáže z filmu. První je pasáž s fotografováním půvabné modelky a druhá pochopitelně závěr. V následujícím odstavci závěr prozrazuji, takže pokud nechcete, můžete ho přeskočit.

Hlavní hrdina jde parkem a kolem něj projede po vyasfaltované silnici otevřený terénní vůz plný povykujících mladých mimů. Směr jejich cesty je oplocené tenisové hřiště. Dva z mimů jdou hrát tenis bez raket a míčku a ostatní je pozorují. Fotograf se s úsměvem přidá k divákům. V jeden moment jim vyletí imaginární tenisák z ohrady a kamera sleduje jeho dopad v travnatém porostu. Hráčka mu ukáže, kde míček leží, ale Thomas má jasno. Dojde k němu, hodí ho zpátky a divák může sledovat Thomasův spokojený výraz. Ve zvuku najednou slyšíme zesilující zvuk tenisové hry. Hra s divákem je dokonána, vyberte si sami.

Zvětšenina má vynikající hudbu. O většinu skladeb se postaral známý hudebník Herbert (Herbie) Hancock a zejména skladba Bringing Down The Birds, patří k evergreenům. Antonioni chtěl do filmové scény koncertu hudební skupiny nějakou skutečnou kapelu. Nejdříve oslovil Velvet Underground, ale byl problém sladit jejich program s natáčením filmu. Nabídku přijala skupina The Yardbirds. Antonioni však i do scény v klubu propašoval mnohem větší význam než jen cameo slavné skupiny. Thomas vstupuje do klubu, který je plný stoicky klidných návštěvníků. Skupina hraje rychlou píseň, ale najednou mu začne zlobit aparatura a ve zvuku kytary se ozve nepříjemný šum. Kytarista se to snaží spravit, ale bez výsledku, přiběhne na pomoc i jeden z diváků, ale také se mu to nepovede. Kytarista svůj nástroj roztříská a diváci se konečně probírají. Hází zbytky kytary do kotle a návštěvníci s vřískáním utíkají pryč.

Antonioni ve Zvětšenině s přehledem zinscenoval pop-artovou úvahu s několika mimořádně působivými okamžiky i s ohledem na sexuální nevázanost 60. let a jeho mistrovství ocenili jak kolegové filmaři, takových kvalit jako Ingmar Bergmann nebo Martin Scorsese, tak diváci. Film stál 1,8 milionů dolarů a vydělal hned 20 milionů, což s ohledem na inflaci dělá dnešních 120 milionů dolarů.

Přehrát trailer

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist