Velká žranice (1973)

Francie/Itálie 1973, La grande bouffe, režie: Marco Ferreri, scénář: Marco Ferreri, Rafael Azcona, kamera: Mario Vulpiani, střih: Claudine Merlin, Gina Pignier, hudba: Philippe Sarde, hrají: Michel Piccoli, Ugo Tognazzi, Marcello Mastroianni, Philippe Noiret, Andrea Ferreol

130 minut, 1.66:1, 35 mm, barevný

Cena FIPRESCI na MFF v Cannes, nominace na Zlatou palmu v Cannes

Je 25. května 1973 a na filmovém festivalu v Cannes dochází ke skandálu. Promítaný film vzbuzuje v mnoha divácích naprostý odpor. Diváci za halasných pokřiků odchází ze sálu a tisk se nezdráhá snímek častovat takovými přívlastky jako obscénní nebo pornografický.

Soudce Philippe (Philippe Noiret), pilot Marcello (Marcello Mastroianni), exkluzivní kuchař Ugo (Ugo Tognazzi) a televizní režisér Michel (Michel Piccolli) se rozhodnou společně strávit víkend v rozlehlé vile se zahradou, kde se chtějí doslova ,,užrat“ k smrti. Přitom se však rozhodně nechystají vzdát i dalších pozemských rozkoší, které však nikterak nesmí narušit jejich původní plán. Jejich rozhodnutí je neodvratitelné, i kdyby chtěl kdokoliv z nastolené cesty sejít.

Hlavní hrdinové se jmenují křestními jmény svých slavných hereckých představitelů, tedy Philipe Noiret („Afričan„, „Masky„), Michel Piccoli („Přízrak svobody„), Ugo Tognazzi a Marcelo Mastroianni („Včera, dnes a zítra„). Film obsahuje natolik silné odsouzení konzumní společnosti, že i dnes po čtyřech desetiletí od jeho uvedení do kin, zůstává žhavě aktuálním a možná k dnešnímu divákovi může promluvit více než před lety. Zvláště když vidíme důsledky na každém kroku.

Režisér filmu Marco Ferreri k filmu řekl:,,Chtěl jsem ukázat, jak funguje lidská mašina…mašina na žraní, na šoustání a na sraní. S obsesí smrti, která je neustále přítomná.“ Velká žranice nebyla první ani poslední moralita tohoto zajímavého režiséra, který se nikdy nezdráhal šokovat. Výchozí situace některých jeho filmů ostatně hovoří za vše. Například snímek Byteček (Il Pisito – 1958) je o mladíkovi, který se chce ženit, ale nemá byt. Vezme si proto stařenu a se svou snoubenkou toužebně očekává manželčinu smrt. Námět pro otrlé má i jeho film Vozík (El Cochecito – 1960) o dědečkovi, který doma nemá u nikoho pochopení. Sblíží se se svými vrstevníky a poté požádá členy rodiny, zda by mu nekoupili invalidní vozík, na který nemá peníze a který vůbec nepotřebuje. Když mu ho odmítnou, tak je všechny sprovodí ze světa a pak se projíždí s ostatními starci až do chvíle, kdy ho odtlačí policisté.

Velká žranice v tomto ohledu nikterak nezaostává. Její alegorické podobenství je temné, znepokojivé, groteskní, bizarní a humorné, pokud se tedy zobrazovaným situacím lze vůbec smát. Postavy jsou i přes své zdánlivé úspěšné profese v naprostém fyzickém a morálním rozkladu. Šokujícím scénám dodnes čas nezbrousil ostří a vsadím se, že pokud jste se s tímto filmem ještě nesetkali, tak teprve něco uvidíte. Je ovšem samozřejmě dost možné, že se s tímto filmem naprosto minete, ale to jistě poznáte už od prvních minut.

Film byl nejenom v Itálii silně cenzurován a dobovou kritikou zašlapán do prachu, přesto se setkal s ohromným komerčním úspěchem, ačkoli ve své původní nesestříhané verzi mohl běžet v řadě států až o dvacet let později.

Přehrát trailer

Přidat komentář

TOPlist