Jak jsme netočili rozhovor s Jiřím Menzelem

 

Přiznám se, že dělat rozhovory mě baví tak napůl. Rád se potkávám s lidmi, kteří dosáhli ve svém oboru nějakého významného úspěchu a vždy se na tato setkání na jednu stranu těším a na druhou stranu se jich trochu hrozím.

Suknickari_Jiri_Menzel_Emma_Smetana

Během své publicistické kariéry jsem dělal rozhovory se skladatelem filmové hudby a střihačem Johnem Ottmanem, kameramanem a režisérem Peterem Zeitlingerem, kostýmním výtvarníkem a držitelem Oskara Theodorem Pištěkem a hercem Ivanem Trojanem. Když mě manager Premiere Cinemas v Hostivaři pan David Horáček pozval na páteční večerní  uzavřenou projekci „Donšajnů“ za účasti pana režiséra Menzela, byl jsem rozhodnut odhodit zábrany a vnutit se k němu na rozhovor. Napsal jsem si seznam otázek, které se týkají jen filmu a těšil se.

 

Nebyla to ale jen iniciativa od pana Horáčka, protože jsem pana režiséra zval na křest mé knihy o české klasice do pražské Lucerny, kde jsem mu chtěl knihu věnovat a vypít s ním kávu. Pan Menzel však odjel ten den do Toronta, kde předsedal porotě velmi prestižnímu festivalu, který Donšajny uváděl. Mimochodem film měl tři reprízy a diváci byli snímkem tak nadšeni, že si vynutili od pořadatelů další dvě!

 

Asistentka pana Menzela mi napsala, že s rozhovorem pan Menzel bude určitě souhlasit, ale má nabitý program a ještě mě připomene.

 

Byl pátek večer. Sál byl plný natěšených diváků a pozvaných hostů. S mým kamarádem kameramanem a režisérem Danem Adamem jsme si připadali nesmírně důležitě. Seděli jsme ve čtvrté řadě a prázdné židle dávaly jasně najevo, že se do nich již brzy posadí pan Menzel s panem Horáčkem, tedy lidé, kterých si nesmírně vážím. Ačkoli mám problém s autoritami obecně, tito pánové pro mě autoritami jsou. Ve svých oborech dosáhly skutečně velkých úspěchů.

 

Řezáčová_Menzel_Huba

Řezáčová_Menzel_Huba

Film skončil, já se královsky bavil. Kolega režisér Adam rovněž a rozhodl se na snímek napsat filmařskou recenzi. Poetika Menzela je patrná z každého záběru, žádná zbytečná slova, ale pořádná filmová řeč, která je vyprávěna se suverénní jistotou zkušeného mistra. Přečetl jsem si před filmem recenzi a byl jsem velmi rozzlobený. Sním svůj skalp s octem a cibulí, pokud bych měl o tomto filmu napsat, že je to pozdní dílo dříve dobrého režiséra. Není. Je to dobrý film. Ne. Je to výborný film. A u mě na plné čáře vítězí scény s kartáčky na zuby, pokládání nádherných obnažených sopranistek do režisérovy postele a skvělá scéna, kdy má Martin Huba entrée. Já jsem se přátelé smál jako pomatenec.

 

Titulky skončily po pár sekundách, sál se rozsvítil a do sálu vstoupil pan Horáček, který uvedl pana režiséra Menzela. Na žijící legendu ten chlap vypadá skvěle. Byl mladistvě oblečený, opálený, ale byla z něj cítit únava a jistě i rozpaky před domácím publikem. Po těch příšerných kritikách byl viditelně nejistý, jak domácí publikum snímek přijme. Ostatně v Novém zákoně se jasně píše, že doma není nikdo prorokem.

 

První otázky z pléna byly hodně nejisté a na Menzelovi bylo vidět, že by se nejraději po anglicku vytratil. V tu chvíli jsem si byl jistý, že na rozhovor nedojde. Pan Horáček po chvilce ticha převzal slovo a položil Menzelovi otázku, která mu však vrátila náladu. Mistr byl najednou při chuti a diváci to poznali. Debata ožila, lidé se začali bavit a lidé v sále se začali znova smát jako při projekci.

Suknickari_zkousky_Jiri_Menzel_Jaromir_Sofr_Jan_Mensik

Najednou si všimnu člověka, který sedí v první řadě a pokládá filmařské otázky. Byl to pan režisér a producent

Šmídmajer, od kterého jsem měl zrovna v batohu knihu pamětí mého velkého vzoru kameramana Miroslava Ondříčka. Mimochodem, kniha se čte jedním dechem a strašně mě brzdí od příprav mého vlastního filmu „Bardi“, ale nejde odložit. Pokud se tedy film nepovede, mám jasné viníky. Může za to Šmídmajer s Ondříčkem!

 

Já jsem se nakonec také osmělil a položil otázku panu Menzelovi. Zeptal jsem se, zda by nechtěl natočit pokračování nějakého svého filmu. Podle mě by byla skvělá dvojka Vesničky. Menzel však rezolutně odmítl, že by mu to přišlo jako ohřátá polévka, a to prostě není ono.

 

Pak Menzel zodpoví otázku, kterou mám pro něj připravenou, která se týká české kritiky, která ho dlouhodobě poškozuje. Jen si vezměte, Menzela natřely v Rudém právu téměř za všechny jeho filmy vzniklé za socialismu a film Skřivánci na niti se směl promítat jen straníkům vazalů Sovětského svazu jako mimořádné pochybení stranické politiky. To nemluvím o strašných kritikách na Anglického krále, který mimochodem získal cenu FIPRESCI (cena světové kritiky) na pro české i světové filmaře nedostižném festivalu v Berlíně. Pokud si přečtete New York Times z dob, kdy byly uváděny Menzelovy filmy, tak pochopíte, že v tomto pánovi máme jednoho z nejlepších reprezentantů naší vlasti v zahraničí. Hokejisti, tenisti a Karel Gott, prominou.

 

Najednou jsem začal mít pocit, že na rozhovor nakonec dojde, ale v ten moment přišla studená sprcha. Olinka prý režisérovi upekla kachnu a pan Menzel má své diváky sice rád, ale kachna je kachna. O.k, bylo to vtipné, ale zatraceně, co naše připravené otázky, kterými jsem se několik hodin trápil?

 

Potlesk, pukrle, nedělám si srandu, pan režisér Menzel ho regulérně vystřihnul a pak mizí ze sálu, Horáčka v patách.  Ten moment jsem věděl, že se s takovým výsledkem nesmířím. I have to fight!

 

Vystřelil jsem na chodbu, Dana jsem nechal za zády, pevně rozhodnut, že ho ulovím. Pan režisér se zrovna bavil s nějakou dámou. Když dohovořil, řekl jsem, že jsem u něj objednaný na rozhovor. Ptal se pro koho, takže jsem mu sdělil jaké médium zastupuji. Trochu podmračeně povídá, ať se domluvím s asistentkou, tak jsem řekl, že akci tedy zopakuji ještě jednou. Odcházím, pozdravím pana Horáčka, poprvé se s ním ocitám tváří v tvář, protože jsem akci domlouval s ředitelem kina Alešem Smetanou a bavíme se s ním o projekci Markety Lazarové u nich v hostivařském kině příští středu od 19 hodin. Říkám, že mi jedna uvaděčka řekla, že na akční filmy nechodí, tak jen nevěřícně kroutil hlavou. Proto bych si moc přál, aby na projekci dorazili také studenti, jednak je Vančura skvělý literát a druhak je ten film skutečně MISTROVSKÉ DÍLO.

 

,,Vy tu promítáte, Lazarovou?“ Otočím se a tam se na mě usmívá režisér Menzel.

„Ach ano, pane režisére. Je to projekce k mé knize Slavná česká filmová klasika, kde máte mimochodem hned šest filmů.“

 

„Kolik jich je celkem?“

,,71 recenzí, ale jinak kolem 150.“

,,Tolik klasických filmů snad v Čechách ani nevzniklo. Proč tam máte i jiné filmy než moje? Jste tam určitě zařadil i toho Vláčila, co?“ (ironie v hlase). Měla by to být Menzelova filmová klasika.“

 

To už jsme se ale smáli všichni v doslechu jeho slov.

 

„Kniha je Vaše,“ vytahuji knihu z batohu a podepisuji ji. Táta by mě zabil. Je také spisovatel a nakladatel a knihy zásadně nerozdává. Panu Menzelovi bych ale dal všechny mnou napsané knihy, protože je jejich milovník. Jeho knihovna je fenomenální. Já jsem také posedlý bibliofil, i když kolikrát nemám peníze, tak jdu do antikvariátu a koupím něco, co si zrovna nemůžu dovolit a pak musím rychle něco vydělat, abych doplnil obálku s nájmy a složenkami. Knihy jsou jako droga, není tak jednoduché se jich vzdát.

 

Napsal jsem mu do ní věnování, potřásli jsme si rukou:

„Ahoj a díky, hned se do ní začtu, udělal jsi mi radost. Spoj se s Mílou a uděláme ten rozhovor.“

 

Menzel odchází chodbou s panem Horáčkem a já se zase usmívám jako pomatenec. Dan se zjeví jako duch a říká:“Tak co?“

 

„Bude rozhovor“, povídám.

 

POKRAČOVÁNÍ PO ROZHOVORU…

 

Závěrečné titulky, stmívačka, nápis KONEC bílými písmeny na černém podkladu, zní hudba, asi něco ze soundtracku z Donšajnů:-)

Přidat komentář

TOPlist