Zpátky do ringu (2013)

Jenže opak je pravdou. Tvůrci se spolehli na skvělý komediální talent Roberta De Niro, který po „zlém“ lotrovi fotrovi a kapitánovi Shakespearovi v pohádce „Hvězdný prach“ exceluje v další parádní komediální roli. Sylvester Stallone naopak prokázal svůj skvělý cit pro atmosféru „černobílých“ filmů z osmdesátých let, ve kterých soupeřilo „zlo“ a „dobro“ a on byl většinou ten sympaťák s nehybnou tváří, kterou občas zkřivil do lehkého úsměvu.

Henry ‘Razor’ Sharp (Sylvester Stallone) je bývalý boxer, který z neznámých důvodů předčasně ukončil boxerskou kariéru, ačkoliv jej čekal další odvetný zápas se svým odvěkým sokem. Tím není nikdo jiný, než Billy ‘The Kid’ McDonnen (Robert De Niro), který nad Sharpem poprvé drtivě vyhrál, ovšem poté prohrál, přišel o titul a k dalšímu zápasu mu již Sharp svým předčasným odchodem nedal šanci. Oba přemluví k odvetnému zápasu syn jejich bývalého impresária Dante (Kevin Hart) a přestože oba vedou k rozhodující odvetě jiné pohnutky, kdy Sharp je vyhozen z práce a McDonnen nikdy nepřekousl ztracenou možnost odvety, zápas je nakonec něčím mnohem víc, než jen cestou za solidní obživou, či uklidněním vlastního ega. Nemalou roli v tom hraje bývalá přítelkyna Sharpa Sally (mimochodem stále nebývale krásná Kim Basinger), její syn i bývalý trenér Sharpa Louis ‘Lightning’ Colon (po dramatu „Argo“ opět excelující Alan Arkin).Tu a tam se sice ve filmu zaskví odkazy na již zmíněné boxerské předlohy, ovšem ty jsou pouze pro oko pozorného diváka.

Film funguje báječně i bez nich jako naprosto svébytná komedie, kdy si oba hlavní protagonisté vystačí se zjevnou chemií v jejich antagonistickém vztahu a zbytek herců v čele s Alanem Arkinem jim v jejich krasojízdě skvěle sekunduje. Přiznám se, že jsem od filmu vůbec nic dobrého nečekal. Možná další, patetickou vzpomínku na filmy z osmdesátých let, které Stallone v poslední době chrlí, jako na běžícím pásu.

Jenže si nepamatuji, kdy bych naposledy u filmu v kině nemohl pět minut smíchem popadnout dech tak, jako se mi to stalo u „Zpátky do ringu“. Receptem k úspěchu filmu u diváků je zjevně snaha tvůrců nejen pobavit diváky, ale umět si ze sebe udělat legraci a udělat si legraci z nezastavitelného běhu času, vedoucího k nostalgii a bláznivým nápadům.
Peter Segal odvedl jako režisér skvělou práci a po mnoha lehce nadprůměrných komediích po deseti letech od báječného „Kurzu sebeovládání“ opět udělal výjimečnou komedii. Vřele ji doporučuji ke zhlédnutí všem, kdo mají rádi sebeironii, situační humor a blahosklonný, laskavý pohled na život očima tvůrců „béčkových“ filmů z osmdesátých let.