Danton (1983)

Francie, Polsko, Západní Německo 1983, režie: Andrzej Wajda, Scénář: Jean-Claude Carrière, podle divadelní hry Stanislawa Przybyszewska, kamera: Igor Luther, hudba: Jean Prodromidès, střih: Halina Prugar-Ketling, hrají: Gerard Depardieu, Patrice Cheréau, Ronald Guttman, Boguslaw Linda, Wojcziech Pszoniak, Anne Alvaro

136 minut, 35 mm, 1.66:1, barevný

Film:

Jaro 1794. Pátý rok od pádu Bastily je Francie k nepoznání. Král i královna jsou po smrti a moci se chopili Jakobíni v čele s Maximilien Robespierrem. Ideály revoluce se začínají hroutit. La Grande de Terreur (Velký teror) dopadá na hlavy všech bez výjimky. Denně pod gilotinou zahynou stovky lidí. Vyplňují se tak Platónova slova, že demokracie – vláda lidu se zvrhne v tyranii. A bude hůř. Revoluce se začíná vymykat z kontroly samotným jejím tvůrcům a již záhy začne požírat své vlastní děti.

danton1

Danton z roku 1983 je dnes legendární film, který se opírá o silný scénář, historii i herecké výkony. Kromě nich je ale v něm ukryta spousta skrytých symbolů, významů a poselství. O nějakých si v této recenzi řekneme.

V úvodu filmu vidíme Dantona během jeho návratu do Paříže. Nasáváme atmosféru té doby. Všude samé prohlídky, trikolóry a nedůvěra. Danton v podání Gérarda Depardieua projíždí v dešti kolem popraviště. Dobře si v této části povšimněte černého pláště z něhož vykukuje ostří gilotiny. Tento výjev prozrazuje mnohé o filmu i o době, ve které se odehrává.

danton2

Gilotina je symbol strachu, teroru, který se nyní ve Francii rozpoutal. Ač popravy nevidíme, jen jejich zmínka a víra, že se odehrávají ovlivňují myšlení lidí. Tedy částečné zakrytí gilotiny v dešti můžeme chápat jako snahu zakrýt teror za zákon. Snahu udržet ony ideály revoluce. Nicméně je to chatrná lež. A ona chatrnost je naznačena oním neúplným zakrytím, protože část pravdy vždy vykukuje napovrch. Pravdy, která nám pomáhá prohlédnout za oponu lží.

V tomto smyslu tedy, když dojde k onomu rozkrytí gilotiny, kdy černý plášť padne, je to zároveň odhalení skutečnosti. Vláda zákona je kus hadru, na kterém nezáleží a může se pošlapat. Ale potřebujeme ho k zakrytí těch hrůz, které provádíme. Proto jde o odmaskování dočasné, než bestie opět srazí další hlavy.

danton3

To, že poodkrytou gilotinu vidíme Dantonovým pohledem naznačuje, že on sám si je této pravdy vědom. A to je tedy i důvod proč se navrací opět do Paříže. Ví, co se s revolucí děje i kam se ubírá. Umí nazývat věci pravými jmény, ale zároveň své schopnosti dosti přeceňuje. Jeho duch je silnější, než tělo, což je později znázorněno ztrátou jeho hlasu. Nemá v boji proti tyranii hranice, což je jeho největší slabina. Jeho hlavní zbraní je hlas. Hlas, na který lidé slyší a Robespierre se ho bojí. A přesto i on je v jistém smyslu mimo všední realitu. Například to vidíme ve scéně, kde lidé nemají ani na chleba, ale on připraví pro sebe a svého politického oponenta bohatou hostinu s nejvybranějšími specialitami, které nedotknutí následně hodí na zem.

Robespierre v podání Wojciecha Pszoniaka je plný paradoxů. Na jednu stranu ví o tom co udělá dva kroky dopředu, i má přehled o tom, kam se celá revoluce řítí. Na stranu druhou obhajuje vládu teroru, staví se za ní, a přesto mu nedělá dobře pohled na krev a z poprav je mu mdlo. Svá slova říká s rozvahou, čímž se liší od svého politického souputníka Dantona. Často jen sedí a mlčky poslouchá druhé. Snaží se prát za své přátele, ale též mu nedělá problém jim v jiný okamžik podepsat rozsudek smrti.

danton4

Celý film pak zachycuje prioritně souboj mezi těmito dvěma muži.

Danton režiséra Andrzeje Wajdy je adaptací původně divadelní hry. Proto stěžejní zde byly hlavní dvě klíčové postavy. Herci se jich zhostili na výbornou. Pro oba představitele jde jistě o jednu ze životních rolí. Obzvlášť jsou mimořádné jejich společné scény, které vyvolávají údiv i maximální respekt. Dialogy je radost poslouchat. Dlouho jsem neslyšel tak inteligentní repliky, které mají hloubku. Zprostředkují atmosféru vypjaté doby, ve které se příběh odehrává.

danton5

Pokud si film za scénář, herce, režii i kameru zaslouží vytesat zlatým písmem do mramoru, pak za hudbu bych mu věnoval podobiznu na měsíci. Přitom jméno hudebního skladatele nikde na webech není pořádně uvedeno. Pravdou však je, že nebýt hudby, film by postrádal značnou část ze své atmosféry. Oním skladatelem je Francouz: Jean Prodromidès. Vcelku neznámé jméno, ale vězte, že až jeho hudbu uslyšíte, zapamatujete si ho.

 

Jean Prodromidès přišel se soundtrackem, který je neposlouchatelný samostatně, ale geniálně zapadá a vykresluje depresivní atmosféru revoluční Francie roku 1794. Jeho hudba má až hororový nádech a často je nerozeznatelná od okolních zvuků. Respektive, je na tělo složená atmosféře obrazů. Pokud tedy jsou v dlouhých kamerových nájezdech vězni vedení do cel, slyšíme jako hudbu pravidelné řinčení, jakoby desítky vězňů tloukli dřevěnými lžícemi o mříže. Nebo v davových scénách rozběsněného davu slyšíme jako hudbu dramatický, ale přesto zhudebněný řev davu. Opět musím opakovat: že tato hudba geniálně sedí do celého filmu, výborně dokresluje atmosféru a vůbec nefunguje na samostatný poslech bez obrazu. S trochou nadsázky by šla přirovnat k soundtracku Christophera Younga k hororu Sinister. Ovšem na rozdíl od Younga je Prodromidèsova hudba stále více hudbou.

danton6

Ještě bych se zastavil nad samotným závěrem filmu. Respektive posledním obrazem, který se prolne se závěrečnými titulky. Bez spoilerování jen sdělím, že je v něm krásně ukázána ona základní „čistá“ idea, která se z celé revoluce příchodem teroru vytratila. Ne náhodou ji zde proto cituje dítě, které můžeme chápat jako nevinnost – čistotu, ale i jako světlou naději v temných časech, která umírá poslední. Působí to celé o to silněji, když jako kontrast jeden z revolucionářů krátce před tím žádá o nastolení diktatury.

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/FINAL-trailer.jpg

Verdikt: Danton režiséra Andrzeje Wajdaze je ukázkou té nejlepší filmařiny, která může být. Od scénáře, jenž funguje v každém slově i obrazu, až po hudbu, která celou genialitu díla podtrhává. Příběh i se všemi svými skrytými významy přitom neodbočuje od známých skutečností. Zprostředkuje vám krutou dobu, i kruté lidi. Bídu, politikaření, pletichaření i všemožné paradoxy, ať už v povahách, tak činech. Předně si ale užijete výborné i chytré historické drama s životními hereckými výkony. Rozhodně jeden z filmů, na který by svět neměl zapomenout. A já jako recenzent vám ho za Realfilm.cz vřele doporučuji.

Přidat komentář

TOPlist