Jak se točí film BARDI: Pohledem 1.AD Ondřeje Bezoušky

V srpnu roku 2013 jsem byl osloven Ondřejem Slaninou ohledně spolupráce na jeho filmovém počinu s názvem: Bardi. S ukvapenou radostí, že budu moci spolupracovat na celovečerním filmu, jsem ihned odpověděl ano.

Ondřej Bezouška, foto: Jiří Linhart

Ondřej Bezouška, foto: Jiří Linhart

Filmy byly, jsou a budou mou velkou láskou. A všechny lidi, kteří s nimi mají co dočinění obdivuji jako umělce. Vždy jsem si jako autor literárních příběhů přál proniknout do této branže. Rok 2013 mi v tomto přinesl několik příležitostí, které jsem využil. Práce asistenta režie byla jednou z nich.

Vystřízlivění z možnosti spolupracovat na filmu přišlo ve chvíli, kdy jsem si plně uvědomil zodpovědnost asistenta režie. Měl jsem zastávat práci, pro kterou jiní studují několik let FAMU. Narychlo jsem se začal seznamovat s různými filmařskými žargony a metodami práce. Jenže, jak to tak bývá, teorie a praxe se od sebe dosti liší. A toto pravidlo jsem si měl sám brzy potvrdit.

Režisér po mě chtěl, abych si před natáčením osvojil pravidla asertivního chování. Mohu se přiznat, že po získání informací a nastudování některých materiálů jsem na krátký čas začal asistenta režie nenávidět. Náhle jsem v něm viděl osobu, kterou vlastně nikdo nemá rád, protože jen urguje, ničeho se přímo nikdy sám manuálně nechopí a je zodpovědný za všechny a všechno. Z mého pohledu člověk, který nebere člověka člověkem, ale jako pracovní sílu. A tento přístup se mi nikdy nezamlouval.

Ještě před natáčením jsem absolvoval několik cest z Budějovic do Prahy, kde jsem byl již zasvěcen do praktických tajů této profese. A i přesto jsem měl stále v hlavě více otazníků, než odpovědí.

ondrapredstavakem.jpg

Jak se blížilo natáčení, začalo velké kolo s obvoláváním. S telefonem jsem vstával, jedl i spal. Problémy se kupily i řešily. Dneska toto období je za závojem samotného natáčení, ale pamatuji si, že právě tato část byla psychicky nejnáročnější, neboť jsem pořádně nevěděl ani netušil, co nás čeká.

Začalo natáčení. Všude kolem mě bylo plno neznámých tváří se známými hlasy, které jsem znal z telefonu. A každá ta tvář měla jako naschvál své vlastní jméno. Přiznám se, že se mi jména blbě pamatují. Během studií na vysoké jsem dokázal odpovědět na všemožné odborné dotazy profesorů, ale pamatovat si jméno čtyřiadvaceti spolužáků byl pomalu nadlidský úkol. Ve jménech spolupracovníků jsem se naučil řádně a bezchybně chodit až předposlední den natáčení.

Jako asistent režiséra jsem měl na starost, aby vše bylo včas na pravém místě a mohlo začít natáčení v dobu uvedenou v harmonogramu. Nejtěžší z toho, však nebylo scénu připravit (alespoň pro asistenta režie) – neboť šťáb byli profesionálové na svém místě – ale sehnat režiséra na plac. Asistenti produkce již třetí den na mě začali proto volat: „kde máš svého asistenta“, a takto si mě s úsměvem dobírali skoro pokaždé, když jsem sháněl svého šéfa.

clanok_foto_559_orig.jpg

Ještě obtížnější pro mou funkci bylo vytvořit „zdravé“ přemostění mezi produkcí a režií. Často mezi těmito dvěma funkcemi docházelo k různým nejasnostem, které jsme pak řešili. Někdy však i k vážným konfliktům.

Ten nejvážnější (co se pro mou funkci týče) se odehrál zhruba ve tří čtvrtinách natáčení, kdy Martin Hub, jenž režíroval druhý štáb se náhle z jistých příčin, po jejichž důvodu jsem nikdy přesně nepátral, naštval a odešel. Hádka se později rozrostla ještě o režiséra a hlavního producenta Ondřeje Slaninu. Měli jsme před sebou ještě jednu poslední, nedůležitou scénu, která se zřejmě ani do finálového sestřihu nedostala. Přesto si s ní sám kameraman a výborný člověk, Martin Šec se stejně skvělým týmem dali tu práci a připravili jí pro natočení. V tu chvíli nastal problém. Martin Hub ani Ondřej Slanina se již nechtěli ten den natáčení věnovat. S asistenty produkce a runnerkou jsme toto aktivně řešili. Ostatní štáb na scéně s komparzisty již začínali šílet. Nakonec jsme scénu v rychlosti společně doladili a já akorát řekl akce a stop.

Daného dne mi však došlo, že se odehrálo něco, co je jen vzdáleným hromem, předzvěstí něčeho, co se mezi režisérem a výkonným producentem rozpoutá v budoucnu. Přál jsem si jen jedno: aby v tu dobu bylo již po natáčení a postprodukci.

OndraCB.jpg

Největší zkázou pro práci jsou osobní problémy. Člověk se jim často nevyhne a nahlodají jeho nitro tak, že práci přestane zvládat. Bohužel, tento jev se dotkl i mě. Nevím nakolik mě to v práci ovlivnilo, ale ke své obhajobě mohu dodat, že jsem se plně snažil tyto problémy mezi kolegy netahat. Krátce po začátku natáčení mi z domova přišla zpráva, že nám doma otrávili čtyři z pěti našich domácích mazlíčků – koček. Vždy jsem byl milovníkem zvířat. A zvláště těch, které máme doma. Proto mě zpráva, že již domov nikdy nebude takový, jaký jsem ho opustil, silně zasáhla. Přesto jsem sám na sebe hrdý, že jsem dokázal v práci řádně fungovat a nic nedat znát. O to tvrdší pak byly návraty na hotel. O necelé dva týdny později se mi však začal zároveň hroutit vztah. A zřejmě tehdy se i v mé práci objevily první trhliny. Nebyl jsem tak pozorný. Dělalo mi problém plně se vyznat v některých obrazech a hlavně… změnil se styl komunikace s kolegy. Má uzavřenost se začala prolínat do práce. Už jsem tolik nekomunikoval s okolím. Věci jsem více řešil přes prostředníky. Byl i zároveň více agresivnější. Postavil jsem kolem sebe vyšší hradby a tak zřejmě začal být daleko podobnější těm asistentům režie, jenž jsou více nenávidění, než obdivovaní.

Zpětně jsem alespoň za tuto zkušenost rád. Nebojím se po delší rekapitulaci si přiznat, co jsem udělal špatně. Naopak, i díky tomu budu při případném příště lepší, než jsem byl včera.

Dneska sedím za počítačem, od natáčení uplynulo více jak měsíc a vadí mi, jak lidé kvůli penězům se přestávají k sobě chovat lidsky. Sice vše pozoruji z dálky, ale trhá mi srdce vědomí, že má první takováto filmová spolupráce, mi ukazuje, jak se z přátel můžou stát životní nepřátelé. To už je ale jiný příběh, který není na mě, abych vyprávěl. Ten můj končí dnem, kdy jsme si všichni s úsměvem na tváři a cinknutím skleniček připili na zdárné dokončení filmu. A v tomto okamžiku, kdy se všichni ještě smějí a radují se, zamrzl pro mě čas. A na tyto okamžiky já rád vzpomínám.

Má práce asistenta režie mi dala mnohé. Poznal jsem skrze ní nejen filmovou profesi, ale i sám sebe. Na této několikatýdenní cestě jsem se dopustil řady chyb, ale též i mnoha zlepšení, díky kterým budu při případným příště lepší, než minule. Jedno ale vím jistě: i se svými negativy bych to nezvládl nakonec tak dobře, kdyby nebylo všech těch lidí okolo. Lidí, ať už herců, nebo štábu, jenž vždy se chovali týmově a ke každému sobě rovně. S takovými lidmi by pak každá práce nebyla jen prací, ale i radostí.

Přidat komentář

TOPlist