Dědictví aneb kurvahoši gutntag (1992)


dedictvi1

Československo 1992, režie: Věra Chytilová, scénář: Věra Chytilová, Bolek Polívka, kamera: Ervín Sanders, střih: Jan Mattlach, hudba: Jiří Bulis, hrají: Bolek Polívka, Dagmar Veškrnová, Anna Pantůčková, Šárka Vojtková, Pavel Zatloukal, Arnošt Goldflam, Ivana Chýlková

 

120 minut, 35 mm, barevný

Film:

1991 – Jižní Morava. Bohuš (Boleslav Polívka) je buran. Co buran, to je ten největší buran, kterého jste kdy viděli. Líný je jak veš, jediné, co ho zajímá je jak si zašpásovat s místní hostinskou (Dagmar Veškrnová), která mu za občasnou výpomoc jistě dolije i nějakého panáka na účet podniku. Jednoho dne se u jeho chalupy, kde žije se svou starou matkou zjeví advokát (Miroslav Donutil) v drahém obleku s tím, že tento hňup a křupan podědil doslova jmění. Z Bohuše se přes noc stává pan Někdo. Najednou je milionář, bonviván a užívá si života. Podaří se mu ze spirály vlastní neschopnosti dostat?

Dědictví aneb kurvahošigutntag je film, který předběhl svou dobu, a to o celých dvacet let! Scenáristé Bolek Polívka s Věrou Chytilovou věrně zachytili to, co se kolem nich dělo. V době velkých společenských změn se k majetku začali dostávat lidé, kteří absolutně nevěděli jak s ním naložit a většina z nich ho pak ,,rozfofrovala“ nebo předala k veřejné správě v kupónové privatizaci. Buď jak buď ekonomická transformace dopadla stejně jako restituce.

dedictvi2

Dobu uvedení si pamatuji celkem živě, zejména pak skandál kolem použití slova ,,kurva“ v názvu, které mi zejména z hlediska veřejnoprávní televize přijde s odstupem času neuvěřitelně pokrytecké. Zatímco hlasatelé ve státní televizi transformované z drsného politického diktátu se pohoršovali nad vulgaritou, inteligentní diváci se v kině pohoršovali nad tím, jak se něco takového může v centru Evropy vůbec dít. Sledovat přitom program stejné televize, kde jeden moderátor říká, že když si odře bílou barvu na autě, tak si to stříkne sám mi přišlo bizarní už v dětství.

dedictvi6

Polívka s Chytilovou zachytil společenské změny tak věrně, že se diváci nestačili divit a smáli se, protože v kině poznávali osudy svých sousedů. S odstupem času však můžeme říct, že tato komedie příliš humoru vlastně nenabízí. Chytilové se zde totiž podařilo téměř realisticky zachytit historický obraz tehdejší současnosti, zůstat srozumitelná většinovému divákovi a potlačit největší viditelný nešvar své jinak pochopitelně suverénně svébytné autorské tvorby, což je polopatické moralizovaní. V kontextu její bohaté tvorby je Dědictví, vlastně Panelstory sametového režimu.

dedictvi3

Dědictví není v žádném případě hrubozrnná komedie, za kterou ji někteří snobští kritici označili a čas dal za pravdu autorce, jak hluboce se její hodnotitelé mýlili. Je celkem zvláštní sledovat, že zatímco komunističtí funkcionáři nechávali Chytilovou bez větších obtíží tvořit, jejich nástupci, kteří veřejnou sféru nikterak netransformovali pouze propustili určité kvóty zaměstnanců pokračovali vlastně zvesela dál v opačném ranku.

Na Dědictví je zajímavý zejména nádherný kontrast, kterým se vyznačuje každá dobrá velká komedie, kdy proti sobě stojí normy velkého světa s usedlým maloměšťáctvím, u Chytilové s Polívkou pak i samozřejmě oblíbený fenomén pro českou novou vlnu ,,MČČ“ (Malý český člověk). V bizarních scénách s neuvěřitelnými hláškami typu:,,Héj Onassisu, oběsila se ti koza,“ nebo ,,Hovno hérečka, kurva je to! Vždyť ju znám, vždyť s ňů žiju,“ popřípadě:,,Já sem vaší píču taky neviděl pani doktorko a věřim, že ju máte“, je zachycený skutečný život a ačkoli se to nemusí líbit každému, hodně lidí takto mluví a nutně to nemusí znamenat, že to jsou hlupáci.

dedictvi 4

Film obsahuje také zajímavý fenomén a to jsou nevěstince, kterých se po revoluci (a zde není důvod k typicky české maloměstské panice, v NDR to nebylo jiné) objevilo ohromné množství. Pro filmaře to bylo jistě obzvlášť pikantní i z toho důvodu, že spousta filmařů v oné době z této činnosti profitovala a bylo by pokrytecké tvrdit, že třeba za tolik obdivované první republiky tomu bylo jinak. Je proto více než zajímavé, že se zejména v 90. letech objevuje hned několik filmů, kde vykřičené domy hrají prim.

Polívka, který znal západní kulturu, zejména Francii, mohl dříve než kdo jiný napsat scénář, kterým proti sobě postavil kontrast českého vidláctví a kapitalismu. Češi to každopádně pochopili, protože byla skutečně plná kina. Jediným nepochopeným vtipem pak byla cameo role Karla Gotta, která předběhla svou dobu. Ostatně cameo výstupy, tedy výstupy známých osobností, kteří v hraném filmu hrají sami sebe a dělají si ze sebe legraci byly přeci jen záležitostí vždy ryze americkou a buďme ještě přesnější, zejména MTV.

dedictvi5

Film produkoval Jiří Ježek ve společnosti Space film, tedy po úspěšných titulech Tankový prapor a Černí baroni a bylo to snad poprvé od roku 1945, kdy do českého filmu vrazil nějaký producent větší sumu peněz vydělaných filmovým byznysem. Očekávání byla naprosto nereálná, protože se počítalo, že na film přijdou 2 miliony platících diváků. Dorazilo jich nakonec 800 tisíc a film se slušně prodal i do několika zahraničních zemí. Dnes patří k televizním trvalkám a tantiémy také jistě nejsou špatné. Zkrátka tohle Dědictví se vyplatí neodmítnout.

klasika

KOUPIT ZDE

Přidat komentář

TOPlist