Francie/Kanada 2012, Upside Down, režie: Juan Solanas, scénář: Santiago Amigorena, hudba: Benoît Charest, kamera: Pierre Gill, střih: Paul Jutras, hrají: Kirsten Dunst, Jim Sturgess, Timothy Spall, Blu Mankuma, Nicholas Rose
109 minut, 2.35:1, 35 mm, barevný
Film:
Představte si, že je země placka a nad sebou existují dva světy. Ten horní je na tom výrazně lépe, než ten dolní. Lidé jsou tam bohatší, zvesela tam funguje kapitalismus a hlavní starostí horňáků je, aby se mezi ně nedejbože dostali dolňáci. Ten dolní svět je sice viditelně chudší, ale lidé tam k sobě mají tak nějak blíž. Každopádně neočekávejte, že by mězi oběma světy byla kulometná hnízda, která by oba světy strážila. Horňáci a dolňáci se k sobě nedostanou díky specifické gravitaci.
Adam (Jim Sturgess – Atlas mraků, Oko bere, Útěk ze Sibiře) bydlí v tom dolním světě a zná docela zásadní tajemství, které by mohlo způsobit skutečnou revoluci. Již jako malý kluk potkal milou dívku Eden (Kirsten Dunst - V lepší společnosti, Melancholia, Marie Antoinetta) z horního světa a zamiloval se do ní. Jenže jejich city po jisté dramatické události, kterou se nesluší prozrazovat zákonitě vychladly. Uteklo několik let. Jednoho dne zahlédne Adam dospělou Eden v televizi a rozhodne se, že pro svou lásku je ochoten udělat cokoli.
Pokud patříte mezi diváky, tzv. „rejpaly“ a příznivce fyziky, tak se tomuto filmu vyhněte obloukem. Jako člověk s humanitním vzděláním, který vždy upřednostňoval literaturu a dějiny umění nad fyzikou a chemií je dobré se hned na začátku oprostit od nějakého příliš velkého přemýšlení, jak to ve světě tohoto filmu skutečně funguje. Meritem je totiž romance, a to velmi svěží a z mého pohledu mnohem přijatelnější, než když se v rámci žánru tahají emoce skrz umírání na rakovinu nebo jinou nevyléčitelnou chorobu.
Paralelní světy nejsou romantickou komedií, ale to neznamená, že se v blízkosti hlavních hrdinů nebudete cítit příjemně. Hlavní hrdinové mají charizma a umějí hrát. Ve vedlejších rolích pak zaujmou jak typově zajímavě vybraní herci, tak Timothy Spall, který si po několika desítkách let v branži vysloužil za své herecké dovednosti cenu na letošním MFF v Cannes. Pokud budeme dodržovat informační akribii, což je hlavním krédem Realfilmu, tak Kirsten Dunst získala stejné ocenění za Melancholii Larse von Triera.
Film má výborně zpracovanou vizuální stránku. Inspirace slavným obrazem Albrechta Altdorfera (http://www.realarts.cz/?p=348&page=3 ) sice není přiznaná, ale docela nepřehlédnutelná. Z hlediska výpravy je film skutečně mimořádný. Technická virtuozita filmařů pak vynikne i díky tomu, že záběry, kdy se světy objevují nad sebou se samozřejmě natáčely paralelně, takže jejich sladění v postprodukci muselo být velmi komplikované.
Můžeme mít připomínky ke scénáři, zejména kvůli větší tajemnosti a odhalování zákonitostí světa, ale z producentského hlediska si dost dobře nedovedu představit, jak by si nepříliš zkušený režisér dovolil investorům vysvětlovat, že utratí 60 milionů dolarů na romanci, kde nebude přesně dáno, o čem film je. To si v branži může dovolit v mezích takových rozpočtů, a ještě vyšších samozřejmě, jen Christopher Nolan. Paralelní světy jsou nezávislým snímkem, který vznikal mimo velká filmová studia a ta ho potrestala tím, že ho nezakoupila do americké distribuce. Produkční firma Milenium Entertainment ho tak uváděla v době premiéry jen v 11 amerických kinech, což je mimochodem o 90 kin méně, než se hrál letos český film Bony a klid II.
Suma sumárum. Paralelní světy jsou vizuálně úchvatným filmem, který funguje také jako příjemná romance s herci, na které se dobře dívá a umí hrát. Pokud od tohoto filmu nebudete očekávat žádnou zásadní podívanou a odpověď na otázku, proč tu jsme a kam směřujem, je to fajn podívaná. Film nejlépe hodnotí divačky ve věku 18-29 a nejčastější známkou v hodnocení filmu na databázi imdb.com je číslo 7.
PS: Na databázi csfd.cz má film v obsahu neuvěřitelný kiks, najdete ho na první pohled?