Casablanca (1942)

casablanca

USA 1942, režie: Michael Curtiz, scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Howard Koch, hudba: Max Steiner, kamera: Artur Edeson, střih: Owen Marks, hrají: Humprey Bogart, Ingrid Bergman, Claude Rains, Conradt Veit, Paul Henreid

 

délka: 102 minut, 35 mm, 1.37:1, černobílý

 

Oskar za nejlepší film, režii a scénář, nominace na Oskara – herec v hlavní roli (Humprey Bogart), herec ve vedlejší roli (Claude Rains), černobílá kamera, střih a hudba, film vybrán do národního ochranného fondu USA (1989)

Film:

Američan Rick (Humprey Bogart) vede v Casablance bar Rick´s Café Americain. Rick je sice apolitický, to samé se ale rozhodně nedá říct o jeho hostech, které tvoří skutečně pestrá škála roztodivných charakterů čítající místní honoraci, uprchlíky do Ameriky, gangstery nebo herce. Jednoho dne do jeho baru vstoupí jeho bývalá milenka Ilsa (Ingrid Bergman) se svým současným manželem Laszlem (Paul Henreid). Laszlo uprchl z koncentračního tábora a v patách má nacisty. Rickova milostná aférka s Ilsy skončila již před rokem, kdy se vydala pomoci svému manželovi, ale stará láska nerezaví. Jak se tedy aktéři nakonec zachovají? Pomůže Rick Laszlovi utéct? Opustí Ilsa svého manžela? Nezasáhne vyšší moc?

 

Všichni chodí k Rickovi je název do té doby nehrané divadelní hry, která byla zakoupena společností Warner Bros za 20 tisíc dolarů k tomu, aby z ní vznikl standardní studiový snímek s Humprey Bogartem (,,Africká královna, „Hluboký spánek„, „Poklad na Sierra Madre„, „Maltézský sokol„). Na začátku přípravy snímku ještě nikdo netušil, že všichni sedí na zlaté žíle a především tvoří filmovou historii.

 

Scénář pochopitelně vychází z divadelní hry, ale Casablanca je přesně ten typ snímku, kdy se psal scénář vždy den dopředu. Dialogy jsou tak často dílem improvizace a kdyby v hlavních rolích nebyli špičkoví herci, zřejmě by film nemusel dopadnout tak dobře. Bogartovi byla role vybrána na tělo a ten z obyčejné suché repliky, za kterou by se nestyděl ani Jaroslav Dietl:,,Ze všech kaváren na celém světě přijde zrovna do té mé“ pronesl do kamery ležérně:,,Ze všech barů ve všech městech na týhle planetě si ona přijde zrovna do toho mýho.“ Bogart věděl o čem mluví, jeho žena Maya Methot mu vyhrožovala, že ho zabije a tak trávil většinu času v šatně, kam zval na sklenku scenáristy snímku. A že se jich tam vystřídalo! Na scénáři ke Casablance se podílelo mnohem více autorů, než je uvedeno v titulkách. Podle cechu amerických scenáristů může být však pod filmem podepsána pouze dvojice autorů nebo dvojice týmů scenáristů, proto musela být řada tvůrců z titulků vypuštěna.

Casablanca-2

Z neúplného scénáře byli herci poněkud zmatení. Znali nástin děje, ale netušili, kam se bude jejich postava ubírat. Vzhledem k tématu, to ovšem filmu nakonec docela prospělo. V jedné scéně Ingrid Bergman (Podzimní sonáta) stojí před zrcadlem a hraje monolog na téma, že nedokáže říct, jak Rick vlastně vypadá. Bogartovi se herečka líbila, respektoval její manželský vztah a vzhledem k tomu, že se moc dobře znal, držel si jí na natáčení raději od těla. Možná právě tato taktika způsobila tu zvláštní kombinaci jiskření a zároveň jistého odtažení mezi hlavními představiteli.

 

Herci Conrad Veidt a Paul Henreid byli ve filmu sice úhlavními nepřáteli, ale ve skutečnosti byli dobří přátelé. O tom svědčí i to, že Veidt uchránil rakouského uprchlíka Henreida před intervenováním v Británii na začátku války. Bogartovi zase dělali společnost kamarádi Peter Lorre (Jezinky a bezinky, Maltézský sokol) a poté Claude Rains. Rains příliš nevycházel s režisérem Curtizem a z jejich vzájemného jiskření vznikla i úsměvná anekdota. Rains jako Renault měl vtrhnout do Rickovy kanceláře, ale režisérovi to pořád přišlo pomalé:,,Takhle pomalu se nevtrhává, kolego.“ Rainse to časem pořádně namíchlo a tak jednou režiséra překvapil tím, že do Rickovy kanceláře vjel na kole.

 

Scénář byl dílem častých improvizací a hned dvě z nich se zapsaly do dějin kinematografie. V té první se francouzští a němečtí vojáci snaží přehlušit druhý tábor zpíváním národních písní Marseillaisa a Wacht am Rhein, která již v době uvedení vyvolávala u diváků spontánní potlesk. Tou druhou byl celý závěr filmu. Pro jistotu ho uvádím kurzívou.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist