Pianista (2002)

Pianista (2002)

Francie/Polsko/Německo/Velká Británie, The Pianist, 2002, režie: Roman Polanski, scénář: Ronald Harwood podle románu Wladyslawa Szpilmana, kamera: Pawel Edelman, hudba: Wojciech Kilar, střih: Herve de Luze, hrají: Adrien Brody, Thomas Kretschmann, Frank Finlay, Maureen Lipman, Emilia Fox, Ed Stoppard, Julia Rayner

formát: 1.85:1, barevný, 35mm, délka: 150 min

Zlatá palma na MFF v Cannes za nejlepší film, Oskar za nejlepší režii, herecký výkon (Adrien Brody) a adaptovaný scénář, nominace na Oskara – nejlepší film, kamera, kostýmy, střih, BAFTA – nejlepší film, režie, Cézar – nejlepší film, zvuk, výprava, kamera, režie, herec v hlavní roli (Adrien Brody), hudba, Evropská filmová cena – nejlepší kamera

Film:

Téma židovského holocaustu během druhé světové války je velmi vyhledávané a patří mezi ta nejzávažnější. Příspěvek do pestré mozaiky filmů o této traumatické válečné epizodě natočil člověk nejpovolanější, Roman Polanski. Tento původem polský režisér narozený v Paříži tuto děsivou zkušenost zažil na vlastní kůži.

K zpracování si vybral autobiografický román Wladyslawa Szpilmana a do hlavní role rozsáhlé evropské koprodukce obsadil Adriena Brodyho (Predátoři), jehož filmová kreace vyrazila dech všem filmovým odborníkům.

Szpilman začíná líčit své životní osudy v roce 1939 po prvním bombardování Varšavy, pokračuje životem v ghettu, popisuje svou náhodnou záchranu z transportu do koncentračního tábora a zoufalý boj o život až do konce války, kterou jako jediný z rodiny přežil.

Pianista je dlouhý přes 3 hodiny a čtvrt a rozhodně nepatří mezi filmy, které by něco maskovaly a umožňovaly zjemnělý pohled na syrovou realitu. Je také nezpochybnitelným filmovým úspěchem. A přitom to chvílemi vypadalo, že snímek v kinech prošumí. Když se objevil na programu prestižního filmového festivalu v Cannes, kde si návštěvníci mohli přečíst v informačních brožurách o délce filmu, nevypadalo to vůbec dobře. Z projekcí se utíkalo po desítkách a všude znělo nadávání na britský přízvuk herců, kteří ztvárňovali obyvatele varšavského ghetta. Předsedou poroty byl David Lynch (Mazací hlava, Mullholand Drive) a každý očekával, že vybere nějaký snímek podobný svému naturelu. Když se však na francouzské riviéře ozvalo, že vítězným filmem celého festivalu je Pianista běžel jeden každý novinář a zástupce světových festivalů okamžitě shánět informace o dodatečných projekcích.

Pianista (2002)

Polanski jde ve filmu daleko za všechna tabu a inscenuje scény, které dost dobrá už nikdy nevymažete z paměti. Režisér snímek natočil, protože ho fascinovala autorova odtažitost od válečných prožitků a nadhled nad zobrazovanými událostmi. Doslova řekl:,,Umožnilo mi to natočit velmi osobní film, založený na perfekcionismu člověka, který dokázal psychologicky čelit vlastním démonům.“

A slovo perfekcionismus je v souvislosti s Pianistou na místě. Oblečení všech herců je autentické a zakoupené ve vetešnictvích a bleších trzích po celé Evropě, polský scénograf Allan Starski vybral reálné exteriéry na varšavských předměstích, které zkombinoval se záběry ulic, jež nechal postavit ve studiích Babelsbergu nedaleko Berlína. Skvělou práci odvádí také kameraman Pawel Edelman (Muž ve stínu, Bůh masakru), který i z depresivních a šedých lokací dokáže vytvořit působivou atmosféru. Velmi zvláštní a pro některé snad až nevhodný doprovod zvolil legendární polský hudební skladatel Wojciech Kilar (Dracula), který nechává do ponurých obrazů znít romantickou hudbu Fryderyka Chopina.

Polanskiho naturalismus půjde zcela jistě proti srsti většině obecenstva, ale pokud vydrží, dočkají se na konci filmu opravdu uměleckého zážitku a tématu k uvažování. Film je nesmírně surový a to jak v atmosféře pak v zobrazování tehdejších lidských osudů. Od ostatních filmů o holocaustu se však Pianista zásadně liší v otázkách, které divákovi neustále klade. Postavy ve filmu nejsou černobílé. Nalezneme zde hodného důstojníka německé armády, zlé Poláky i nespravedlivá zúčtování. I to byl důvod proč se kniha stala v domácím Polsku velkým zdrojem kontroverze. První vydání knihy v roce 1946 ostatně skončilo zákazem prodeje a rehabilitace se autor dočkal až s obnoveným vydáním v roce 1998, tedy dva roky před Szpilmanovou smrtí.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist