Melancholia (2011)

Melancholia (2011)

Dánsko/Švédsko/Francie/Německo 2011, režie a scénář: Lars von Trier, kamera: Manuel Alberto Claro, hudba: Kristian Eidnes Andersen, střih: Molly Marlene Stensgaard, hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Alexander Skarsgård, Brady Corbet, Cameron Spurr, Charlotte Rampling, Jesper Christensen, John Hurt, Udo Kier, Stellan Skarsgård a Kiefer Sutherland

130 minut, HD Digital, 2.35:1, barevný

Nejlepší herečka na MFF v Cannes (Kirsten Dunst), nominace na Zlatou palmu za nejlepší film na MFF v Cannes

Za uplynulé čtyři roky je patrné, že Trierova Melancholia patří mezi zásadní evropské filmy, takže je na čase snímek znovu připomenout a pro objevitele dobrých filmů a mladší čtenáře znovu představit. Na úvod si milí čtenáři řekněme, že nebudeme hovořit o té trapné kauze s Hitlerem. Pokud nevíte o jaké kauze je řeč, podívejte se na tento náš starší příspěvek. A teď prosím zpět do hájemství (ne)bezpečné imaginace režiséra Larse Von Triera.

Je to pár let zpátky, co byl rozhovor s Janem Hřebejkem (Kawasakiho růže, Zítra se bude) o stavu současné tuzemské distribuce a kvalitě zahraničních filmů. Na Oskara nominovaný režisér tenkrát pronesl, že nabídka v kinech je vyvážená a dnešní mládež se může radovat v art kinech na filmech Larse Von Triera. Později toto prohlášení korigoval a pronesl, že už ani ten Trier není, co býval.

Melancholia (2011)

A měl do jisté míry pravdu. Trier opravdu není, co býval. Je totiž mnohem lepší. Možná bude na místě zrekapitulovat jeho postoje a zásadní projekty. Trier byl už během studií na filmové škole zářným talentem a příslibem do budoucna. Festival v Cannes v jeho kariéře hraje skutečně výraznou roli a je zcela na místě říct, že bez Cannes by nebylo Triera. Obráceně to sice neplatí, ale slovy filmového producenta, je to oboustranně výhodný obchod. Tento prestižní filmový festival Triera objevil, zpropagoval jeho osobu i tvorbu a otevřel mu dveře do celosvětové distribuce. Na oplátku se od tvůrce nevyžaduje, aby byl politicky korektní, ale aby zůstal filmovým géniem. Lars Von Trier tuto dohodu dobře zná a snaží se jí dodržovat.

Přitom by se nemělo zapomínat nato, že Trier patří k mimořádně úspěšným reklamním tvůrcům a i této profesi rozumí dokonale. V době, kdy se mezi filmovými teoretiky a pochopitelně i praktiky, tvrdilo, že v globalizované době není možné přijít s žádným novým filmovým manifestem, přišel Lars Von Trier a jeho mladší kolega Thomas Vinterberg se slavným Dogma 95 (více zde) a bylo zase chvíli o čem psát. I kdyby Dogma přineslo jen dva dobré filmy, tak alespoň na chvíli, konečně trochu přestalo bagatelizovat tvůrčí práci, která se díky rozpočtům filmů, tržbám, státním subvencím nebo daňovým pobídkám dostala na druhou kolej. A díky filmovým pirátům to dokonce vypadá, že slepou.

Melancholia (2011)

Jestli se ptáte, proč to ten Slanina bere tak obšírně a nejde rovnou k věci, tak vězte, že k tomu má dobrý důvod. Melancholia je totiž Trierovým opusem, který se snaží obě režisérovy polohy dát do vzájemné symbiózy. Lars Von Trier je duševně nemocný člověk, o tom zřejmě není sporu. Je to člověk žijící ve dvou světech, potýkající se s drogovými excesy, které se vzájemně moc nemusí. Tvůrci filmového umění nenávidí řemeslníky a tento zákeřný emocionální postoj je pochopitelně vzájemný. I o tom je Melancholia.

Film je rozdělen do dvou nestejně dlouhých částí, z nichž ta první (a delší) popisuje svatbu copywriterky v reklamní agentuře Justine a ta druhá staví kameru do úhlu pohledu její sestry Claire (Charlotte Gainsbourg). Filmy by mohly být dokonce oddělené a promítat se nezávisle. Dokonce podezírám Triera z toho, že spojil své dvě starší rozpracované látky v jeden opus. Dohromady však tvoří zajímaví podobenství o úpadku, zmaru a marnosti.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist