Nejzajímavější filmy z Říma

Věčné město hostilo spoustu zručných a úžasných režisérů a mnohé jeho zákoutí jsou neodmyslitelnými součástmi kultovních filmů a někdy dokonce i další filmovou postavou. A jaké jsou tedy nejzajímavější filmy z Říma?

roman_holiday2

Pokud se někdo rozhodne natáčet film o Římě, ještě to zdaleka neznamená, že ho tam bude také natáčet. Jen si vezměte z nedávné doby koprodukční seriál Borgia natáčený na Barrandově nebo film podle bestselleru Dana Browna Andělé a démoni, který na plátně ukazoval řadu římských monumentů natočené všude možně…v ateliéru. Producenti chtěli po režisérovi, aby film Prázdniny v Římě natočil buď celý v ateliéru v Hollywoodu nebo aby vyslal druhý štáb natočit spojováky do Říma a pak to ve střižně poslepoval dohromady.

 

Jenomže jak nakamuflovat scény od Fontány di Trevi, scény na Piazza di Spagna nebo Forum Romanum? Režisér William Wyler věděl dobře, že to nejde, takže s projektem souhlasil pouze pod podmínkou, že ho bude celý natáčet v Itálii. Paramount měl v Itálii vlastní prostředky i zařízené dotace, které se na produkci daly použít a po snížení rozpočtu na 1 milion dolarů, kterých se dosáhlo i zvolením natáčení na černobílý materiál bylo rozhodnuto, že film dostane zelenou. Paramount totiž stejně jako ostatní studia v padesátých a šedesátých letech využíval studia Cinecittá jako místo pro realizování zahraničních zakázek pro sandálové velkofilmy.

 

Prázdniny v Římě jsou pohodovým a odpočinkovým filmem s řadou zajímavých vizuálních nápadů. Wyler umně divákům dávkuje romanci, dojemné okamžiky a cynickou komedii a vše působí hladkým a svěžím dojmem ještě po šedesáti letech! Realfilm snímek vřele doporučuje ke zhlédnutí.

Federico Fellini se jednoho odpoledne procházel po Via Veneto, jedné z nejdražších ulic na světě v Římě, když jeho pohled upoutala žena v drahých šatech, ve kterých vypadala jako zelenina (tento model ostatně uvidíme v závěru snímku ve scéně večírku). Fellini už nechtěl živit vlnu neorealismu, která sice přežívala, ale byla už dávno pasé a chtěl natočit něco zcela jiného. Něco moderního, provokativního a ve všech ohledech výjimečného.

 

Marcello Rubini (Marcello Mastroiani) se živí jako bulvární novinář ve věčném městě Římě, které je rovnocenným hrdinou celého snímku. Marcello se vášnivě pomiluje s krásnou Maddalenou (Anouk Aimée), stráví noc s americkou filmovou hvězdou (Anita Eckberg), nenajde cestu ke svému otci (Annibale Ninchi), ztrácí naději na spisovatelskou kariéru, žije s žárlivou partnerkou Emmou (Yvonne Forneaux) a přitom se ptá po klíčových otázkách lidského bytí.

Sladký život byla drahá produkce a nutno dodat, že i ostře sledovaná. Fellinimu se podařilo do snímku obsadit spoustu zajímavých tváří a slavných herců. Felliniho při natáčení nešlo v Římě přehlédnout. Ono, když necháte nad centrem města přelétávat vrtulník s obří sochou Krista, tak to dost dobře ani nejde. Ovšem při uvedení filmu vypukl skandál naplno. Právě scéna s Kristem zavěšeným pod vrtulníkem, který přelétává nad rozvalinami historického města ležela církevním hodnostářům velmi v žaludku. Zvláště, když jí doprovázel druhý stroj s bulvárními novináři, kteří Krista fotografují, pak se na chvíli zastaví nad střechou, kde mávají na urostlé dívky a balí je, přičemž do zvuku rotující vrtule znuděně vysvětlují, že než budou moci vyrazit na flám, tak hodí Krista za papežem. A podobných, v té době, naprosto nemyslitelných útoků je ve filmu celá řada. Fellini tak dal jasně najevo, že katolická církev v poválečné Itálii definitivně ztrácí vliv. Silně kontroverzními byly také motivy falešného zázraku, znuděných večírků mezi smetánkou, povýšeného spisovatele Steinera, který spáchá sebevraždu a zahubí i své dvě děti a závěrečný obraz s podivnou mořskou potvorou vytaženou rybáři z moře.

Premiéra byla neuvěřitelným skandálem, jakási postarší šlechtična se dovolávala režiséra, aby mu naplivala do obličeje, na Piazza di Spagna ho nakopala do zadku jistá vznešená stařena a v Padově ve dvě odpoledne šel režisér sám ulicí, když si všiml na dveřích kostela nápisu:,,Modleme se za spásu duše Federica Felliniho, všeobecně známého hříšníka.“ Ještě dva měsíce po premiéře se snažil vatikánský deník Osservatore Romano přesvědčit úřady, aby nechali zničit negativ filmu a sebrali tvůrci cestovní pas. Ve Španělsku byl film dokonce zcela zakázán až do roku 1981. Pilulku hořkosti však musel spolknout i od svých kolegů filmařů a kamarádů, kteří film také nevzali za svůj. Legendy se zkrátka rodí těžce.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist