Zrcadlo (1975)

zrcadlo_1

SSSR 1975, Zerkalo (The Mirror – mezinárodní název), režie: Andrej Tarkovski, scénář: Andrej Tarkovski, Alexander Misharin, kamera: Georgi Rerberg, hudba: Eduard Artemiev, Střih: Liudmila Ferinova, hrají: Margarita Těrechová, Oleg Jankovski, Filipp Jankovski, Ikat Daniltsev, Nikolai Grinko

 

102 minut, 1.33:1, 8 mm, 16 mm a 35 mm, barevný a černobílý

 

Film:

 

Pokusit se vyprávět děj filmu Zrcadlo je natolik komplikované a zbytečné, že nemá cenu se o to ani pokoušet. Snímek je lyrickou autobiografií režiséra, niternou zpovědí a metafyzickým zážitkem o smyslu bytí. Film se skládá z mnoha výjevů, které spojuje postava matky a manželky v podání stejné herečky krásné Margarity Těrechovové. Zrcadlo je poetickou úvahou na závažná humanistická témata jako mezigenerační konflikty, které jsou prokládány skutečnými dokumentárními záběry vojenských sporů.

 

Andrej Tarkovski byl mezinárodně uznávaný režisér, ale ve své vlasti prožíval velmi pochmurný a nejistý život. Často se ocital v existenciální finanční tísni a jeho snímky tvrdě narážely v cenzorských kancelářích. Celkem natočil 7 filmů, z toho 2 v emigraci.

 

V roce 1973, kdy měl velké dluhy dopsal scénář k filmu Bílý den. Neměl jistotu, že snímek bude Mosfilm vůbec realizovat a v dlouhých okamžicích čekání, které zná každý dobrý filmař velmi důvěrně, si psal deník. Film vycházel z jeho vzpomínek na mládí a jeho osobních životních postojů.

zrcadlo_2

Pro někoho to může znít až nabubřele, ale jestli si byl Tarkovskij v životě skutečně něčím jistý, pak to byla schopnost natočit mistrovský film. O připravovaném filmu si napsal:,,Je třeba najít, vypracovat princip, který by dovolil působit na diváka takovým způsobem, který by z ,,obecného“ obrazu udělal obraz osobní, jako je tomu v případě literatury, poezie, malířství a hudby. Symbol ve filmu je symbol stavu přírody a reality…, kde není nejdůležitější detail, nýbrž to, co je skryto.“

 

Snímek šel do výroby v září 1973 a dokončil se v dubnu 1974. Zrcadlo začíná scénou, kdy lékařka zbavuje v hypnóze malého chlapce koktavosti. To se o chvíli později podaří a probuzený chlapec řekne srozumitelně:,,Už můžu mluvit.“ Následující silně stylizované symbolické obrazy pak popíší požár seníku, odchod otce od rodiny, válečné strádání, vojenský dril nebo strach matky během stalinských represí. Hrané pasáže jsou prolínány dokumentaristickými záběry ze skutečných událostí – občanská válka ve Španělsku, střety čínských maoistů se sovětskými vojáky.“

 

Tarkovskij se ve snímku sice vyrovnává zejména se svým otcem, ale toho představuje komentář mimo obraz. Je zvláštní, že ve filmu se téměř nevyskytují muži. Jejich přítomnost nahrazuje právě komentář mužských hlasů, které pronáší básně. Autorem jedné z nejčastěji opakovaných básní je přímo otec Andreje Tarkovského Arsenij.  Tarkovskij si stěžuje na ruskou mentalitu poslední doby, která sklouzla k asiatskému myšlení, že člověku k životu vlastně stačí jen jeden oblek.

 

Moudro potřebné pro každý plnohodnotný život, které se nachází pochopitelně i v umění, pak Tarkovskij doplňuje o listování knihou s obrazy Leonarda Da Vinciho, citacemi básní Alexandra Puškina nebo v úryvcích skladeb Johana Sebastiana Bacha, Giovanni Battisty Pergolesiho nebo Henry Purcella.

zrcadlo_3

Film se sestává z dlouhých záběrů podbarvených vynikající hudbou Eduarda Artemieva. Snímek je ryze pocitový, snový. Záběry vlnící se trávy v silném větru byly natáčeny díky armádnímu vrtulníku, který stál hned vedle kamery a ohýbal i přilehlé stromy. Atmosféra snímku je sevřená, plná symbolů – mimořádně silný je dlouhý záběr na ženu ve sprše, která si po vypjaté psychologické scéně smývá z těla hnus, který musela vyslechnout. Sdělení však operuje s neuvěřitelnou jednoduchostí. Tarkovskij na plátně nechává projevovat přírodní živly – vítr, oheň, déšť, které mají v umění již své pevně dané výklady. Jestliže film operuje s dlouhými záběry, rozhodně to neznamená, že by byl nudný. V tom tví právě síla Tarkovského pohyblivých obrazů.

 

Tarkovského genialita inspirovala naprosto odlišně orientovaného dánského pederasta Larse von Triera, který okopíroval celé pasáže z tohoto filmu do svého kriticky ceněného Antikrista. Předmětem této knihy však není podrobovat oba snímky porovnání.

 

Zde je možná důležité poznamenat, že Tarkovskij byl praktikující katolík a když v 80. letech emigroval do Itálie setkal se několikrát s papežem Janem Pavlem II., který jeho filmy podle kardinála Špidlíka miloval. Papež Tarkovského snímky sledoval v rámci svého odpoledního rozjímání  a údajně se mu moc líbili.

zrcadlo_4

Zrcadlo se naprosto vymyká běžné filmové produkci. Zcela popírá film jako komerční médium, který si na sebe musí vydělat. Technická a námětová virtuozita však diváky přesto oslovuje bez ohledu na zemskou šířku. Ve Francii byl Tarkovskij srovnáván s Robertem Bressonem na amerických vysokých školách zase s Terrencem Malickem.

 

Tarkovskij dodnes ovlivňuje řadu filmařů. Kromě řady pohrobků z jeho vlasti nezapře inspiraci ve svých dílech Steven Soderbergh, Lars von Trier, Ermano Olmi a mnozí další. Zrcadlo vstoupilo do kin v roce 1975 a s postupujícími léty se objevovalo na řadě mezinárodních přehlídek. Tarkovskiho dílo začalo být vysoce hodnoceno a pochopitelně přišla i závist od kolegů, kteří mu vyčítali až přílišnou ,,uměleckost“. Ceny ekumenických porot a uznání v zahraničí vedlo k zákazu jeho díla v rodném Sovětském svazu.

 

Rána do zad pak přišla od Sergeje Bondarčuka, který otevřeně kritizoval Tarkovského film Nostalgie (1983) a šikana ze strany ruských úřadů ho vedla k emigraci do Itálie. Nová vlast ho přijala za svého velmi brzy a našel zastání zejména u svých švédských filmařských kolegů. O jeho poslední snímek Oběť se velkou měrou zasloužil Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist, který však ve svých pamětech na spolupráci s režisérem nevzpomínal vůbec v dobrém.

 

Už v době natáčení se začaly projevovat jeho vážné zdravotní obtíže, kterým nepřidal ani známý průšvih se shořením nepojištěné dekorace mimo záběr kamer při natáčení Oběti. Tarkovskij se léčí na několika evropských klinikách, ale 29.12. 1986 své nemoci v Paříži podlehne.

 

Tarkovského dílo tak svět v mnohem větší míře objevil až po jeho smrti. U nás bylo Zrcadlo uvedeno v premiéře až v roce 1990. Tarkovskij je respektovaná osobnost světové kinematografie a jako jeden z mála režisérů má své pravověrné fankluby, i když vhodnější označení jsou spolky přátel jeho tvorby, kteří iniciují setkání, projekce, vydávání knih a zpřístupňování jeho díla novým generacím.

 

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/FINAL-trailer.jpg

A věnujte pozornost naší zimní akci s Realfilmem, kdy si můžete za 250 korun koupit námi vydanou knihu Slavná světová filmová klasika podepsanou autorem, ke které dostanete ještě skvělý film z knihy na DVD! Více po kliknutí na obrázek.

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/ZIMA-Klasika-reklama.jpg

Přidat komentář

TOPlist