Sladký život (1960)

La Dolce vita, Itálie/Francie, režie: Federico Fellini, scénář: Federico Fellini, Ennio Flaiano, Tulio Pinelli, Brunello Rondi, kamera: Otello Martelli, hudba: Nino Rota, střih: Leo Catozzo, hrají: Marcello Mastroiani, Anita Eckberg, Anouk Aimée, Yvonne Forneaux, Magali Noël, Alain Cuny 174 minut, 2.35.1, 35 mm, černobílý   MFF v Cannes – nejlepší film, Oskar za nejlepší kostýmy v čb. filmu (Piero Gherardi)

Film:

Marcello Rubini (Marcello Mastroiani) se živí jako bulvární novinář ve věčném městě Římě, které je rovnocenným hrdinou celého snímku. Marcello se vášnivě pomiluje s krásnou Maddalenou (Anouk Aimée), stráví noc s americkou filmovou hvězdou (Anita Eckberg), nenajde cestu ke svému otci (Annibale Ninchi), ztrácí naději na spisovatelskou kariéru, žije s žárlivou partnerkou Emmou (Yvonne Forneaux) a přitom se ptá po klíčových otázkách lidského bytí.   Federico Fellini se jednoho odpoledne procházel po Via Veneto, jedné z nejdražších ulic na světě v Římě, když jeho pohled upoutala žena v drahých šatech, ve kterých vypadala jako zelenina (tento model ostatně uvidíme v závěru snímku ve scéně večírku). Fellini byl úspěšný muž, ale pořád v něm kolovala krev provinčního kluka, který chce uspět ve velkém světě. Svou kariéru začínal v novinách, sice jako karikaturista, ale profese novináře ho vždy fascinovala a možná proto si jako své alter ego do připravovaného filmu zvolil právě tuto profesi. Fellini už nechtěl živit vlnu neorealismu, která sice přežívala, ale byla už dávno pasé a chtěl natočit něco zcela jiného. Něco moderního, provokativního a ve všech ohledech výjimečného.

sladky_zivot_4

V šuplíku měl svůj starší scénář Moraldo ve městě a rozvinul ho v tradici své předchozí tvorby. Hlavní postavy nenechávají nikoho na pochybách, že to jsou odrostlí Darmošlapové. Fellini si ovšem vzal na paškál celou řadu fenoménů, které zákonitě museli všechny urazit. Satirickým pohledem se dívá na církev, užvaněné povýšené intelektuály, společenskou smetánku a mezigenerační rozdíly a přitom vše zasazuje do historických souvislostí, jako by tvrdil, že všechno už tu jednou bylo. Tato myšlenka se zalíbila i dalšímu enfant terrible italského filmu Pieru Paolo Pasolinimu, který byl spoluscenáristou snímku, byť nakonec není uveden v titulkách, protože s filmem nebyl spokojený a o Felinnim řekl, že jeho filmové postupy jsou spíš podvědomé, než plánované.   Felinniho filmy byly mimořádně komerčně úspěšné a už ve své době byl považován za génia. Společně s producentem Dino De Laurentiisem vydělaly ohromné peníze na snímku Silnice a minimálně Laurentiis chtěl tento úspěch zopakovat. Hlavní roli svěřil režisér Marcelo Mastroiannimu, což se producentovi vůbec nezdálo. Laurentiis mu řekl:,,Tenhle? Vždyť je takovej měkkej, s ním by žádná ženská do postele nešla.“ Je pravda, že se tato věta často neuvádí v kontextu a proto se musí dát do souvislostí. Mastroianni totiž v té době prorazil ve filmu Krásný Antonio, kde hrál netečného impotenta. Laurentiis navrhnul do hlavní role Paula Newmana a když dohodl koprodukci s Francií, navrhl také Gérarda Phillipa. Fellini se jeho návrhu usmál a řekl:,,Nikoliv Mastroiani, to ty potřebuješ vyměnit“. A rozešli se.

Sladký život byla drahá produkce a nutno dodat, že i ostře sledovaná. Fellinimu se podařilo do snímku obsadit spoustu zajímavých tváří a slavných herců. Šťastnou ruku měl ovšem při výběru blonďaté švédské bohyně Anity Ekberg, jejíž koupel ve fontáně Di Trevi patří k nejcitovanějším momentům dějin kinematografie. Scéna se natáčela za ohromné zimy. Mastroianni si vzal pod oblek neopren a zahříval se vodkou, zatímco Ekberg se cachtala s úsměvem v ledové vodě. Scéna se točila celou noc a Mastroianni byl celou dobu mírně řečeno pod obraz, ale i takový stav by odpovídal jeho roli.   Mastroianniho výkon je zcela mimořádný. Po celou dobu snímku se tváří ustrašeně, netečně a neskutečně pasivně. Pokud projeví své emoce, tak úplně jinak, než by měl. Po noci strávené ve sklepě prostitutky, kdy Mastroianni profackovává jednu z mnoha žen, s kterými během filmu tráví noc, se jí neptá, zda je v pořádku, když má pěnu u pusy, ale ať toho okamžitě nechá a uvědomí si, jak bude vypadat.

sladky_zivot_3

Felliniho při natáčení nešlo v Římě přehlédnout. Ono, když necháte nad centrem města přelétávat vrtulník s obří sochou Krista, tak to dost dobře ani nejde. Ovšem při uvedení filmu vypukl skandál naplno. Právě scéna s Kristem zavěšeným pod vrtulníkem, který přelétává nad rozvalinami historického města ležela církevním hodnostářům velmi v žaludku. Zvláště, když jí doprovázel druhý stroj s bulvárními novináři, kteří Krista fotografují, pak se na chvíli zastaví nad střechou, kde mávají na urostlé dívky a balí je, přičemž do zvuku rotující vrtule znuděně vysvětlují, že než budou moci vyrazit na flám, tak hodí Krista za papežem. A podobných, v té době, naprosto nemyslitelných útoků je ve filmu celá řada. Fellini tak dal jasně najevo, že katolická církev v poválečné Itálii definitivně ztrácí vliv. Silně kontroverzními byly také motivy falešného zázraku, znuděných večírků mezi smetánkou, povýšeného spisovatele Steinera, který spáchá sebevraždu a zahubí i své dvě děti a závěrečný obraz s podivnou mořskou potvorou vytaženou rybáři z moře.   Premiéra byla neuvěřitelným skandálem, jakási postarší šlechtična se dovolávala režiséra, aby mu naplivala do obličeje, na Piazza di Spagna ho nakopala do zadku jistá vznešená stařena a v Padově ve dvě odpoledne šel režisér sám ulicí, když si všiml na dveřích kostela nápisu:,,Modleme se za spásu duše Federica Felliniho, všeobecně známého hříšníka.“ Ještě dva měsíce po premiéře se snažil vatikánský deník Osservatore Romano přesvědčit úřady, aby nechali zničit negativ filmu a sebrali tvůrci cestovní pas. Ve Španělsku byl film dokonce zcela zakázán až do roku 1981. Pilulku hořkosti však musel spolknout i od svých kolegů filmařů a kamarádů, kteří film také nevzali za svůj .   Jestliže Itálie film nepřijala, pak ve Francii a USA snímek patřil k událostem roku. V amerických kinech také zaznamenal naprosto ohromný komerční úspěch a na film se stály dlouhé fronty. Jen v amerických kinech vydělal téměř 20 milionů dolarů.

sladky_zivot_6

Čas ukázal, jak úzkoprsé bylo Sladký život odsoudit. Film je totiž nadčasovou metaforou o samotné existenci člověka v moderním světě a závěrečný obraz morálně naprosto zdecimovaného hlavního hrdiny a jeho pohled k divákovi hovoří jasně. Uznání si musí zasloužit i krásná hudba Nina Roty.   Odkaz Sladkého života zůstává aktuální i v dnešním světě. Postava jednoho z hrdinů paparazzo dala skutečně jméno otravným bulvárním fotografům celebrit a i po tolika desetiletích, co nás dělí od vzniku filmu je vidět, že Fellini se v žádném případě v ničem nemýlil.

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/FINAL-trailer.jpg

PS: Podívejte se na recenzi oskarového filmu Velká nádhera.

Comments are closed.

TOPlist