Filmová diva Sophia Loren

Stříbrné plátno rozzářila řada plavovlasých krasavic, které dodnes nedají mnoha fanouškům spát, přestože o hraní často nemohla být řeč. Tmavovlasá temperamentní dáma z italského jihu nejenže celou svou kariérou oslňuje nadpozemskou krásou, ale do vínku dostala i ohromné množství talentu. V dnešním průvodci filmem se zaměříme na nejslavnější role Sophie Loren.

Sophia Loren, ale v tomto případě je přechylování tak zažité, že pro dnešek učiníme výjimku, takže znovu…Sophia Lorenová spatřila světlo světa 20. září 1934 v Římě. Její kořeny však sahaly na velice chudý italský jih, kde její rozhodnutí vrhnout se do světa showbyznysu provázely celkem oprávněné rozpaky. Mladičká Sophia Villani Scicolone už však v patnácti letech byla takový překrásný zjev, byť se jí říkalo párátko, že zkrátka nemohla uniknout pozornosti o dost staršímu, slušně zazobanému krajanovi, který se prosadil v Římě jako velký producent Carlo Pontimu („Hoří, má panenko, Zvětšenina„, „Silnice). Byla z toho role ve filmu Cuori sul mare a jeden z nejpevnějších svazků filmové historie. PontiLorenovou prožili nádherný společný život v pevném svazku, který ukončila až nedávná Pontiho smrt.

Zásadní rolí pro její kariéru, potažmo pro dějiny evropské komedie se stala její role ve filmu Alessandra Blassettiho Škoda že je to taková potvora“ (Peccato che sia una canaglia), kterým se do diváckých srdcí poprvé zapsalo fantastické tvůrčí trio – dvacetiletá Sophia Lorenová, třicetiletý Marcelo Mastroianni a dvaapadesátiletý Vittorio De Sica. Všichni pocházeli z chudých poměrů italského jihu a všichni si museli těžce vybojovat místo na slunci a konečně všichni s obrovským darem humoru. Úspěšnou spolupráci si ještě mnohokrát zopakují.

Když se mladá atraktivní Linda (Sophia Lorenová), která je stejně jako ostatní členové její rodiny zlodějka, pokusí se dvěma kumpány ukrást Paolovo (Marcelo Mastroianni) taxi, netuší, jaké následky bude jejich čin mít. Obelhaný Paolo se do Lindy zamiluje a postupně se seznámí se zbytkem rodiny. Časem se mu však Lindiny věčné lži znechutí a rozhodne se románek ukončit, jenže zkuste opustit někoho kdo vypadá jako Lorenová. Film vznikl podle povídky Alberta Moravii a obsahuje naprosto geniální závěr, který míchá absurditu s realitou.

Velmi důležitou roli v její kariéře byla Rose Bianca, kterou ztvárnila ve svých třiadvaceti letech ve filmu Martina Ritta (Hud, Hombre) „The Black Orchid“ z roku 1958. Potom co jí zavraždí manžela, Rose Biancová (Sophia Lorenová) pracuje dlouhé hodiny na výrobě umělých květin, aby uživila sebe a svého syna. Někteří Rose podezřívají, že kvůli jejím vysokým nárokům dotlačila svého manžela k zločinům, a obviňují ji z jeho smrti. Vdovce Franka Valenteho (Anthony Quinn) Rose přitahuje a chce ji přesvědčit, že skutečná láska existuje. Frank má však dceru, která je jednoznačně proti jeho svatbě s Rose …Sophia Lorenová za film získala Volpiho pohár za nejlepší ženský herecký výkon na MFF v Benátkách a prestižního Donatellova Davida.

Světovou proslulost a nesmrtelnost v dějinách kinematografie jí zajistil její fenomenální výkon v úchvatném a emočně velmi náročném snímku „Horalka“ natočeným v roce 1960, který je dílem klasika Vittoria De Sicy, a který právem považuje další klasik Martin Scorsese za jeden z vrcholů filmového vyprávění.

Mladá vdova Cesira (Sophia Loren) se rozhodne opustit i s dvanáctiletou dcerou Rosettou (Eleonora Brown) bombardovaný Řím a ukrýt se v rodné vesnici v horách. Tady se připojí k vesničanům i uprchlíkům – vesměs obyčejným lidem, které válka nezbavila humoru a chuti do života, ale ani chamtivosti a pokrytectví. Z obyvatel vesnice se vyděluje intelektuál a idealista Michele (Jean-Paul Belmondo), který se s oběma ženami sblíží. Cesira jej přitahuje jako muže, ale duchovně založené Rosettě je útěchou a inspirací, učitelem, který jí ukazuje dosud nepoznané hodnoty. Temperamentní, hubatá Cesira se řídí selským rozumem a útrapami války prochází se vztyčenou hlavou. Má jen jedinou Achillovu patu: svou dceru. A ironií osudu v době naděje a osvobození zasadí válka Cesiře poslední ránu právě do tohoto nejcitlivějšího místa…

Horalka je adaptací stejnojmenného románu Alberta Moravii a vyznačuje se větší empatií vůči obyčejným lidem a jejich jednoduché touze: přežít, než románová předloha. Sophia Lorenová se díky tomuto filmu stala první herečkou, která dostala Oscara za roli mluvenou jinak než anglicky a v jejím obýváku se za tento exkluzivní výkon objevilo hned dalších jednadvacet hereckých ocenění. Jen pro zajímavost Lorenová natočí v osmdesátých letech Horalku ještě jednou, jako televizní adaptaci.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist