Farářův konec (1969)

fararuv konec_1

Československo 1969, režie: Evald Schorm, scénář: Evald Schorm a Josef Škvorecký podle vlastní frašky, kamera: Jaromír Šofr, hudba: Jan Klusák; archivní, střih: Jiřina Lukešová, hrají: Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Jan Schmidt

 

98 minut, 35 mm, černobílý, 1.37:1

 

Kostelník Albert (Vlastimil Brodský) by byl tuze rád farářem, zvláště když vidí jací jsou lidé kolem něj hříšníci. Sám jim moc dobře rozumí, protože on sám je také hříšník. Ve snaze zavděčit se všem se začne vydávat za faráře. Shodou okolností se tak stane venkovským farářem, kde se právě zkouší divadelní hra místních ochotníků pod taktovkou místního kantora (Jan Libíček), zapáleného komunisty, který má hrozně rád lidi, aniž by měl kdokoli rád jeho. Z jejich střetů vzniká nadčasová úvaha o malém českém člověku, u které se člověk tak směje, až se za mříže popadá.

fararuv konec_2

Můj milovaný Billy Wilder a pánové Škvorecký a Schorm mají jedno společné:,,Když chcete lidem říct pravdu, řekněte to vtipně, jinak vás zabijou.“ Zatímco nad Wilderem z našeho středoevropského kulturního prostoru visela kvůli židovskému původu hrozba nacistů, pak nad Škvoreckým se Šormem visela kvůli jejich názorům nad hlavou hrozba ,,komárů“. Komár vás přímo nezabije, ale je otravný a pije krev.

 

Josef Škvorecký se jako spisovatel a mistr slova pochopitelně stýkal s pražskou kulturní bohémou, kterou oni sami a posléze historie označila jako Nová vlna. Ve skutečnosti to ale jedna parta táhnoucí za jeden provaz rozhodně nebyla. Škvorecký plodnou éru šedesátých let minulého století v českém filmu, dle mého soudu, fantasticky vystihl v knize Osobní historie českého filmu, které dal podtitul Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Bystří tvůrci to rozhodně byli, ačkoli řada z nich se na můj vkus příliš angažovala v politice. Tato kniha není politickým traktátem, od toho jsou oficiální tiskoviny, ale v souvislosti s filmem Farářův konec politiku zcela eliminovat nelze, a to z jednoho prostého důvodu. Zatímco většina trezorových filmů nepřežila dobu svého vzniku, protože normalizační šeď splnila svůj účel a vymazala jak díla, tak, slovy Stephena Kinga v Misery ,,přihoblovala“ jejich tvůrce, několik sociálně kritických děl zůstalo aktuálními, jedním z nejživějších je právě Farářův konec.

fararuv Konec-3

Upřímně mě trochu děsí, co jsem si za posledních šest let, co se tento film hojně promítá mezi mládeží, přečetl v různých rozborech a rád bych na pravou míru uvedl některé bludy. Evald Schorm byl objektivně elegán, blonďák s modrýma očima, do kterých se zakoukala nejedna adeptka herectví, potažmo režie. Schorm byl navíc velký intelektuál, byl pokládán za filozofa tehdejší generace na FAMU a svou kariéru zahájil dosti neprozřetelně v armádní opeře jako operní zpěvák v stalinistickém souboru generála Čepičky, který byl zeť soudruha prezidenta Klementa Gottwalda. Když se strůjce stranických čistek Čepička stal semletým o pár let později, ocitl se umělecky založený Schorm znova na začátku. K jeho vlastnímu překvapení byl ovšem přijat na FAMU, kde od začátku tušil, že to s ním zřejmě nedopadne dobře. Film režíroval slovy:,,Kdepak já. Copak by po mně chtěli, abych jim něco vysvětloval. Vždyť já nic neumím!“

 

Schorm měl ale jednu velkou výhodu, a to bylo, že byl obklopen lidmi, kteří mu důvěřovali a on jim. Jeho mentory tak měl být jeho přítel Josef Škvorecký a zejména kamarádka Jana Brejchová, která mu otevřela zavřené dveře díky své oblíbenosti u pana Jana Wericha. Werich měl po svých zkušenostech v české kotlině, zvláště s fenoménem MČČ (malý český člověk) přirozeně nedůvěru k cizím lidem, ale Schorma si oblíbil hned po prvním setkání.

fararuv konec4

Werich totiž stejně jako Schormovi kolegové pochopili, že jeho maska prosťáčka sv. Františka je stylizovaná. Schorm ostatně jednou řekl:,,Svět je strašlivý, a přitom krásný, a tak je to se vším, že si je tak blízko, že mezi láskou a krutostí, že od všeho ke všemu, je jen malý, malinký kousek.“

 

Scénář psali oba pánové společně u pana Škvoreckého v bytě a ten z něj byl podle vlastních slov na nervy. Neustálé bědování a lamentování nad svým osudem mu lezlo krkem a horší bylo, že pokračovalo i během natáčení, kdy spolu sdíleli hotelový pokoj v Počepicích, kde se film natáčel.

fararuv konec5

Filmu dominují herecké výkony Vlastimila Brodského a Jana Libíčka, jejichž společné scény patří do zlatého fondu české komedie a u posledně jmenovaného si nelze nevzpomenout, že si k obědu dával šestnáct gulášů a pak zvládl udělat hvězdu. V epizodních rolích bych rád vyzdvihl pochopitelně Janu Brejchovou, jejíž postava Majky je stylizována podle Máří Magdalény a zejména geniální Josefu Pechlátovou, která i na malém prostoru ukradne film všem hercům, její hláška:,,Připomínaj mi krapet toho mýho, krapet Ježíše Krista, voni mají takovej židovskej ksicht.“

Farářův konec je nádherná lidová komedie v tom nejlepším slova smyslu, je o dost méně laskavá vůči chybujícím lidem, než komedie Zdeňka Trošky, ale podstatně shovívavější než rané filmy Miloše Formana. Každopádně tento film patří plným právem do české klasiky a jistě si zaslouží větší pozornost, než dosud má.

UKÁZKY NA YOUTUBE

Krátce o herectví 

VÝBĚR Z SCÉN

Přidat komentář

TOPlist