Značka Československý dětský film II – Léta šedesátá

Po letních sériích Všichni dobří čeští filmaři a Tváře prvorepublikového českého filmu přicházíme již s druhým dílem nové letní série Značka Československý dětský film, tedy díky nové sérii Pana Tau téma velmi aktuální.

 

Otto Šimánek jako Pan Tau, 1978 _ Otto Hofman Bildarchiv

Otto Šimánek jako Pan Tau, 1978 _ Otto Hofman Bildarchiv

Šedesátá léta znamenala pro Československý dětský film léta průkopnická. Ale rozhodně důležitá. Na samém konci padesátých let se ve Zlíně vytvořila kromě animované tvorby, také sekce hraná. V rámci tvorby pro děti ve Zlíně se tak zapsal např. významný režisér filmů pro děti a mládež Josef Pinkava, o kterém se budeme více zmiňovat v jednom z dalších dílů naší série.

 

Zlín však neznamenal jenom výrobu dětských filmů. Již v roce 1961 se tam poprvé konal Mezinárodní filmový festival, který se během let stal skutečně významnou přehlídkou značného významu. Na festival jezdili filmaři nejen z Československa, ale i ze zahraničí. Hned na jeden z prvních ročníků cestovalo vlakem duo Václav Vorlíček a Miloš Macourek, kteří v dějinách Československého dětského filmu zanechali nesmazatelnou stopu. (Profil Václava Vorlíčka k udělení ceny na MFF v Karlových Varech budeme publikovat již zítra!).

 

Důležitá pro Československou dětskou tvorbu byla poetika obrazu, kterou v tomto období objevoval v dětských filmech zejména Jiří Hanibal a samozřejmě filmové adaptace literárních děl autorů pro děti Bohumila Říhy, Marie Majerové, Heleny Šmahelové nebo Oty Hofmana. Nebyly to však jen příběhy pro předškolní děti, které tvořily základ tvorby dětských skupin. Českoslovenští filmaři natáčeli také příběhy prvních milostných vzplanutí, se kterými slavili úspěchy na filmových festivalech.

 

Zde si neodpustím malou poznámku. Na letošním filmovém trhu na Berlinale jsem jednal se zástupci jedné sales agentury z Kolína nad Rýnem, kde jsme se bavili o možnostech prodeje českých filmů do zahraničí. Základní potíží pro české filmy je obrovské množství dialogů, notabene v češtině a skutečnost, že se většina filmů odehrává u stolu někde v kuchyni. Z námětů jsou pak vyžadovány právě příběhy prvních lásek, protože na festivaly jaksi jezdí mladí lidé. Je třeba si nelhat do kapsy, ale přesně takové filmy po jakých je poptávka nyní, samozřejmě byla i tehdy. Československá kinematografie pro děti a mládež takové filmy na festivaly vozila. V těch filmech se skutečně příliš nemluví, většina děje se vypráví obrazem a kritéria výběru festivalových dramaturgií splňovala dokonale.

 

A. M. Brousil

A. M. Brousil

Samozřejmě objektivní potíží bylo, že v padesátých letech byly hranice hermeticky uzavřené pro drtivou většinu filmařů a byť se situace v šedesátých letech trochu změnila, nemůžeme samozřejmě ani náhodou hovořit o tom, že by za hranice mohli jezdit všichni. Na festivalech nás tak už od padesátých let prezentoval profesor A. M. Brousil, muž v kabátu s bílou šálou, který hovořil španělsky, anglicky, německy, rusky a italsky, o kterém se tradují dost neskutečné, ale humorné historky.

IKARIE-XB-1-5

V září roku 1963 se na MFF v Benátkách úspěšně prezentoval český film Klaun Ferdinand a raketa scenáristy Oty Hofmana a režiséra Jindřicha Poláka. Film zaujal západoněmeckého producenta Gerta Münterferinga natolik, že šel osobně poblahopřát jeho scenáristovi Otu Hofmanovi. Münterferinga po právu zaujal jednak zajímavý sci-fi příběh určený dětskému publiku, ale také vysoká kvalita zpracování filmové látky, zejména pak naprosto úchvatná dekorace. To samozřejmě netušil, že se jedná o dekoraci z filmu Ikarie XB-1, která byla nákladná a barrandovští strážci kasy požadovali, aby se použila ve filmu ještě jednou. Polák proto zavolal Otu Hofmanovi, který za pár dnů přišel s nápadem přestavět loď na pohádkovou raketu. Byl to právě film Klaun Ferdinand a raketa, který zahájil šťastnou epizodu spolupráce mezi Západními Němci a Čechoslováky.

 

Itálie se ukázala jako země zaslíbená československým filmařům a dlužno dodat, že nejenom Češi jezdili do Itálie, ale i Italové jezdili do Československa. Dopadlo to samozřejmě všelijak. V pražských hotelích se tak scházeli pánové Miloš Forman (připomeňte si retro Hoří, má panenko!), Ivan Passer, ale i Jindřich Polák. Posledně jmenovaného vyhledal jeden italský producent s nabídkou na remake jeho komedie Strašná žena. Jenže když Polák přijel na oplátku v roce 1964 do římské kanceláře, plán se výrazně změnil. Dostal zajímavou nabídku, natočit mnohadílný televizní seriál s novým hrdinou připomínajícím populárního Klauna Ferdinanda. Polák měl tedy najednou finanční prostředky, o kterých by si mohl nechat v Československu jenom zdát, ale zase neměl to nejpodstatnější– právě tu postavu a ani tucha o tom, co by měla v těch požadovaných dílech dělat.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist