Značka Československý dětský film VII – Solitéry

knitlova, hofman, kachyna, 7

Druhým solitérem v sedmdesátých letech, který tvořil u dětského filmu byl Karel Kachyňa, který do té doby nejevil příliš známek, že by měl vůbec zájem dětské filmy točit. Ukázalo se, že i v kategorii filmů pro děti a mládež byl schopen významných úspěchů.

 

V tvůrčí skupině, kterou Ota Hofman převzal po Janu Procházkovi, chtěl Ota Hofman pokračovat ve spolupráci s režisérem Karlem Kachyňou a tento pocit byl vzájemný. Kachyňa byl sice ve tvorbě filmu pro děti a mládež na jednu stranu mnohem limitovanější, než v šedesátých letech, kdy se mohl věnovat rozličným žánrům, ale zároveň si musel moc dobře uvědomovat, že nad jeho hlavou visí Damoklův meč.

1972 Vlak do stanice nebe 53

Jejich společné filmy jsou kvalitativně na solidní úrovni s několika neoddiskutovatelnými vrcholy. Pro úplnost, společně v tomto období natočili snímky Vlak do stanice Nebe (1972), válečný snímek o malé holčičce, která tráví je kvůli neklidné situaci v Praze u dědečka horách, Láska (1973), ve které se snaží dát dohromady v novém svazku dřívější partneři s ratolestmi ve věku, ve kterém se potkali poprvé, Robinsonka (1974), již třetí adaptace románu Marie Majerové od Oty Hofmana, pohádka Malá mořská víla (1976) natočená k výročí H. Ch. Andersena, o které jsme psali již v minulé části a dodnes oblíbená romantická komedie Setkání v červenci (1978). Zvláštní kapitolou je pak snímek Poslední motýl, který začali připravovat už v roce 1981, ale díky problémům v produkci a nejasnostem s koprodukčním partnerem, který podpořilo i neschopné vedení ČS filmu šel film do realizace až v roce 1990.

 

Ze všech snímků bych rád upozornil na půvabný snímek Vlak do stanice Nebe.   Během poslední válečné zimy poslala starostlivá maminka svou malou dcerku Dášenku (Zdenička Smrčková) z Prahy ohrožované nálety do horské vesničky v Beskydech za dědou Baudyšem (Josef Koza). Ten se nejprve obává, jak bude s dívkou vycházet, protože se pro ní zásadně změní prostředí z přepychového městského bytu vybaveného mahagonovým nábytkem do horské chaloupky se suchým záchodem na dvorku. Malou dívenku však brzy okouzlí tamější úzkokolejná lesní železnice, kterou děti jezdí do školy, noví kamarádi, nádherná krajina i dědeček, kterého teprve poznává.

1972 Vlak do stanice nebe 57

Realizace filmu byla velmi náročná. Film měl na svou dobu velkorysý rozpočet 4,5 milionů korun, ostatně byl natáčený také na kvalitní materiál Eastman Color, ale tvůrcům se nepodařilo rozpočet dodržet. Hlavním nepřítelem totiž bylo počasí. Scény vyžadující zasněženou poetickou krajinu nebylo možné točit kvůli oblevám a často roztával i uměle vytvořený sníh.

 

Kvůli tomu bylo vše nesmírně komplikované. Příprava natáčení jednotlivých scén ve slovenských exteriérech se tak velmi protahovala a často se nedalo natáčet déle než 3 až 4 hodiny. Problémem pak bylo také časté onemocnění dětských herců, včetně samotného Kachyni, které natáčení v extrémních horských podmínkách vysilovalo.

 

Vzhledem ke kvótám uznávaných ve filmové tvorbě, které se nelišily od těch průmyslových se pak produkční s režisérem museli ospravedlňovat před vedením studia. Rozpočet nakonec překročili o více než 300 tisíc korun.

1972 Vlak do stanice nebe 64

Nezapomenutelnými scénami v tom nejlepším slova smyslu, které popsal jeden mexický divák na databázi imdb.com, jež souhlasně ohodnotili další filmoví diváci, jsou scény stříhání vlasů dětí kvůli vším. V dnešní době pokročilé drogerie je pro děti celá procedura naprosto nepochopitelná. V době natáčení byl sice snímek Vlak do stanice Nebe dobovým snímkem, ale s obtížnými cizopasníky se bojovalo stejným způsobem, tedy ostříháním a následným omytím hlavy v petroleji. Karel Kachyňa zavzpomínal na natáčení takto: ,,Já pracuji s dětmi rád, když je tak jedno, dvě tři – ovšem jak je jich více, no co mám povídat – skupina lotrů. Kolik humoru bylo například když jsme děti stříhali. Jinak to prostě řešit nešlo. Nejdříve se natočily všechny scény, ve kterých mají děti dlouhé vlasy, potom přišly na řadu nůžky a jelo se dál.“

 

Film má krásnou kameru Josefa Illíka. Ten pečlivě komponuje obrazy silně připomínající zasněžené krajiny vlámského mistra Petra Brueghela st. Z výtvarného hlediska jsou úvodní scény putování vlakem malé Dášenky za dědou naprosto úchvatné. Film se natáčel na dnes již zaniklé trati Povážské lesní dráhy v údolí Čierného Váhu na Slovensku.

 

Film měl velký mezinárodní úspěch, hrál se kromě kin v Československu také v Mexiku, Argentině (Tren Estacion Cielo), Velké Británii (Train to the Heaven Station), Polsku (Pociag do stacji niebo), Švédsku (Tåget till himlen), Maďarsku (Egy vonat az ég állomásra), Řecku (Stathmos: O ouranos) a Německu (Zug in die Station Himmel).

 

V příštím vydání našeho seriálu se podíváme na fenomén Zakázek pro televizi a zahraniční koprodukce!

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist