matka! (2017)

mother!

USA, mother!, režie a scénář: Darren Aronofsky, scénář: Darren Aronofsky, kamera: Matthew Libatique, hudba: Jóhann Jóhannsson, střih: Andrew Weisblum, hrají: Jennifer Lawrence, Javier Bardem, Michelle Pfeiffer, Ed Harris, Domhnall Gleeson

 

115 minut, 2.35:1, 16 mm, barevný

 

Film:

 

Zdráhám se u tohoto filmu napsat děj, ba dokonce ani syžet děje. Ideální by bylo, kdybyste prostě zašli do kina. Jenže to do recenze napsat nelze, tedy lze, ale pak úplně nechápu důvod psát a pak číst recenze. Zmiňme tedy jen to nejnutnější.

Matka (Jennifer Lawrence) na začátku příběhu žádnou matkou není. Je to vynervovaná mladá žena, která pobývá s NÍM v domě na samotě. ON (Javier Bardem) je spisovatel, toho času hledající zoufale inspiraci (jaké horrorové klišé, že?). Jednoho krásného dne do domu zavítá nečekaná návštěva – MUŽ (Ed Harris). Mladý pár mu nabídne přístřeší a pak se začnou dít věci.

mother!

A dost. Už o ději ani slovo. Nechme k filmu promluvit samotného režiséra:  „Tenhle film se dá jen těžko zařadit do nějaké žánrové škatulky. Inspiraci jsem čerpal z novinových titulků, které nás dennodenně děsí, ovlivnilo mě i ustavičné pípání upozornění na chytrých telefonech nebo dlouhý výpadek elektřiny během hurikánu Sandy. Něco se mi psalo od srdce, na něco jsem využil jiné orgány. Kdyby to byl kuchařský recept, nikdy bych ho nedokázal přesně zrekonstruovat. Vím ale, že se mi podařilo namíchat panáka, kterého musíte vypít na ex,“ říká Aronofsky.

Aronofsky točí pořád stejné filmy. Jsou nejednoznačné, je v nich řada poct filmařům, které obdivuje, jsou alegorické a temné. Mimořádně temné. Diváci o nich mluví, vždy o nich mluví a nikoli jen v době svého uvedení. Černá labuť měla sice premiéru už před sedmi lety, ale ten snímek je mnohem živější, než většina aktuálních premiér. Souvisí s tím i komerční úspěch Aronofského filmů, i když obvykle nevydělají tolik v době uvedení, právě šuškanda kolem jeho filmů nutí diváky vracet se k jeho předchozím snímkům.

mother!

matka! je dvouhodinové trýznění nejpopulárnější hollywoodské herečky současnosti, která se během natáčení do nerdovského režiséra zamilovala a v současnosti s ním tvoří pár. Je to film, který publikum rozděluje a po novinářské projekci musím říct, že bude rozdělovat i českou kritiku. Tolik nervózního poposedávání a hlasitých komentářů (,,To si snad dělá srandu“ nebo ,,Já ho nenávidím“), u projekce jsem letos ještě nezažil, na druhou stranu, ten film má hloubku a napadlo mě při sledování řada příměrů z dějin umění. Asi nejblíž má k ikonografii Hyeronyma Bosche. O něco podobného se pokoušel už ve svých před lety v historických moralitách Pasolini. Aronofsky ovšem svou moralizující vizi – podobenství o lidství a božství zpodobnil v současných reáliích.

 

Jestliže jsem u Černé labuti psal o inspiraci Polanského a především Davida Cronenberga, tak to samé platí i u matky! Film sice není typický Cronenbergův body-horror, ale některé momenty organických bizarností jsou svou inspirací jednoznačně jasné a režisérem ostatně i v mnoha rozhovorech přiznané. Nejblíže má film k Rosemary má děťátko, od kterého si režisér vzal opravdu dost, a to jak z předlohy Iry Levina, tak z filmové verze Romana Polanského. Zatímco Polanski je agnostik a z filmu náboženství odstranil, tak Aronofsky nic podobného neudělal a ke své vlastní úvaze nepotřebuje žádné symboly, jen obrazy. Obrazy to nejsou příjemné v době dnešních ,,vypulírovaných horrorů“, ale jak už jsem předeslal mají mnohem blíže ke způsobu komunikace v malířství.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist