Miklos Rozsa – geniální inovátor

Miklos Rozsa, původem z Maďarska, do Hollywoodu přišel z britského filmového průmyslu, a to díky tomu, že měl v Hollywoodu nahrát část hudby pro film slavného producenta Alexandera Kordy Zloděj z Baghdádu z roku 1940. Od té doby se stal jedním z nejzajímavějších skladatelů Hollywoodu všech dob.

miklos rozsa_portret

Rozsa začínal jako filmový skladatel v britském filmu a je třeba dodat, že ve třicátých letech rozhodně nemůžeme hovořit o tom, že by někdo přesně věděl, jak se vlastně filmová hudba má dělat. Rozsa jako skladatel musel u filmové hudby hlavně pochopit smysl práce. Jeden z úkolů, který ho dost naučil, bylo sepsání skladby pod dialog několika postav ve filmu Thunder in the City (1937). Režisér Gering za ním přišel a řekl, že hudba má být hodně v pozadí a neměla by na sebe poutat příliš pozornosti, ideálně, aby se jednalo o skladbu na nějaký nástroj, který vydává vyšší frekvenci a hrál přitom potichu. Rozsa napsal melodii pro pikolo a začínal chápat, co se po něm při skládání filmové hudby vlastně chce.

miklos_rozsa_uvod

Mezi lety 1948 – 1962 byl dvorním skladatelem studia MGM, tedy v době největší slávy studia se řvoucím lvem ve znaku. To ale neznamená, že by měl hned od počátku na růžích ustláno. V padesátých letech se soundtracky v Hollywoodu dělali naprosto bizarně, ne že by se dnes tedy bizarně nedělali, ale naštěstí se občas najdou výjimky. Producenty nezajímalo, kdo dělá filmovou hudbu, klíčové pro ně bylo, aby byla filmová hudba dokončena do daní a mohla se udělat účetní závěrka. Elmer Bernstein zavzpomínal, jak Miklos Rozsa dokončoval pro MGM filmovou hudbu v roce 1949 a producenti Mannix a Cohen na Rozsu enormně tlačili. Bernstein se ho šel do studia zastat a řekl jim, že Rozsa je umělec a potřebuje taky adekvátní čas na kompozici. Mannix zrudl jako při infarktu a řekl, že neexistuje, že by neměl kompozici do data daní a pokud potřebuje píchnout, že mu rád vyjde vstříc a najme další čtyři pět chlápků, který Rozsovi pomůžou.

 

Rozsa si solidně vydělával jako skladatel pro film, měl ale paralelní kariéru jako skladatel pro velké koncertní síně. V padesátých letech se stal v Hollywoodu specialistou na historické eposy, ale kromě toho přišel ve filmové hudbě s velkou novinkou – začal komponovat hudbu podle charakterizace, kterou osobně nazval ,,dark psychological subjects“ (hudba s temně psychologickými prvky). Výrazně začal proměňovat žánr temných kriminálek, thrillerů a film noir. Do těchto od eposů naprosto odlišných děl vkládal postupy ze své aktuální koncertní hudby, ale také motivy vycházející z tradice maďarské hudby, zejména pak maďarské lidové hudby. Pokud trochu maďarskou hudbu znáte, tak víte, jak moc se liší od všeho, co známe z klasického Hollywoodu třicátých a čtyřicátých let.

five-graves-to-cairo

Ostatně i to je důvod proč měl Rozsa velké potíže s producenty velkých studií, kteří dávali přednost Bernardu Herrmanovi nebo Leonardu Rosenmanovi. Rozsa byl pro jejich filmy těžký, jeho kompozice bylo disharmonické, těžké a psychologicky hutné. Žádná limonáda, jak se dnes říká. Pro zajímavost vzpomeňme tuto anekdotu u filmu noir Billyho Wildera Five Graves To Cairo. Šéfem hudebního oddělení Paramountu byl Louis Lipstone, který byl zděšený dodaným Roszovým materiálem. Řekl mu, že by to měl mít od G, aby to šlo přirozeně zahrát taky na housle, ať mu nepřidělává práci. Rozsa odmítl. Lipstone si šel stěžovat režisérovi a Wilder mu odpověděl, že odmítá zasahovat do takovýchto sporů. Rozsa si to poznamenal do svého deníku a dostalo se to i mezi ostatní skladatele, třeba k další legendě Maxi Steinerovi, kteří se od tohoto okamžiku osmělili skládat i disharmonické kompozice do velkých filmů.

Pages: 1 2 3

Přidat komentář

TOPlist