POD POVRCHEM: A Private War (2018)

Dnes přinášíme noticku o filmu, který dost možná nikdy nebude uvedený v českých kinech. Na druhou stranu by byla škoda, kdybyste o tomto filmu nikdy neslyšeli.

aprivatewar

A Private War film o posledních několika letech zkušené válečné reportérky Marie Colvin je celovečerním debutem dokumentaristy Mathew Heinemana, který se hrál v limitované distribuci v USA, ale také v Itálii, kde jsme film viděli. Psychologické drama vzniklo v Britsko-americké koprodukci a do britských kin bude uvedeno v širší distribuci až koncem ledna. Do té doby bude film putovat po festivalech. Zahájil v kanadském Torontu, kde měl velký ohlas a kritici dokonce věští oskarovou nominaci Rosamund Pike (Smrtihlav, Zmizelá). Přiznám se, že to byl hlavní důvod proč jsem se na tento film vypravil.

A při sledování filmu jsem si říkal, že ještě před pár lety by tuto roli hrála Meryl Streep a měla by svou nominaci jistou. Herecká proměna Rosamund Pike je z říše snů a skutečným vrcholem filmového herectví. Herečka se naučila dokonale potřebný akcent a hlavně stejnou kadenci slov jako novinářka Marie Colvin.

aprivatewar2

Režisér Heineman ve svém prvním filmu dokázal na debutanta prosadit celou řadu velmi invenčních postupů a skoro se to až rdím říct, ve filmu jsme je viděl poprvé, a to jsem si myslel, že už jsem viděl všechno. Snad to tedy nebude Heinemanův one hit wonder, jak se říká v hudební branži.

A Private War je komorní snímek, ale režisér to velmi dobře maskuje. Oceňuji způsob jeho vyprávění, který zvolil velmi podobně jako tvůrci francouzské Edith Piaf. Film je totiž podle novinového článku a vzpomínek vedlejších postav ve filmu, tedy reportérčiných přátel. Film je tudíž do značné míry fikcí, pochopitelně ve scénách, kdy vidíme hlavní postavu o samotě, ale když je v přítomnosti jiných postav, zvláště pak svého šéfa Seana Ryana (Tom Hollander), válečného fotografa Paul Conroy (Jamie Dornan) nebo druhého manžela Tonyho Shawa (Stanley Tucci), je film rekonstrukcí vzpomínek přátel.

Hlavně je ale útržkový, vypráví epizodicky, stejně jako právě Edith Piaf. Navíc zachycuje jen část reportérčina života, což je v dnešních moderních biografických snímcích nutností. Pochopitelně i z ekonomických důvodů, ale také protože se žánr biografického filmu za poslední dekádu prostě radikálně změnil. A jako producent vím z EFM na Berlinale, že pokud žádáte o evropské peníze, tak vás úředníci přimějí vyprávění okleštit jen na minimální časový úsek. Připomeňte si třeba tento článek nebo i loňského aspiranta na Oskara Nejtemnější hodina, který je rovněž od britských filmařů. Kritici tak filmu vyčetli, že obsazení prvotřídních herců do vedlejších rolí bylo zbytečné, protože vlastně nemají co hrát. V tomto filmu ale platí, že není malých rolí a rozhodně bych to neviděl tak černě. Zdaleka největší prostor má Tom Hollander, ze kterého se vyklubal skvělý charakterní herec.

a-private-war-3

A proč je tento film tak výjimečný, že jsem se rozhodl o něm napsat? Čím mě vlastně zaujal? Před téměř dvěma dekádami mě velmi oslovil film Harrisonovy květy, který se natáčel i u nás a kde vedle Andie McDowell hrál velmi zajímavý Adrien Brody, a to ještě před průlomovým Pianistou. Sugestivní a silný snímek o reportérech ve válce v Jugoslávii v 90. letech byl ve své době velmi naléhavý a přiznám se, že i když si úplně nevybavím děj, stále si vybavím pocit bezmoci a beznaděje, který se francouzským filmařům podařilo zachytit. A ten stejný pocit, dokonce mnohem silnější, se dostavil právě i u A Private War, kde mě zaujalo i to, že reportérka není hrdinka na mramorovém piedestalu, ale žena z masa a kostí zmítaná vnitřními démony a alkoholismem.

Čím film učaroval mě i filmovým kritikům je nejtěžší věc při psaní scénářů biografických filmů a dokumentů, tedy přechody. Do devadesátých let se to řešilo stmívačkami nebo titulky, ale je rok 2018, tohle je všechno out of fashion, i když občas se s tím ve filmech režisérů staršího data narození setkáme. Heineman přišel s naprosto geniálními přechody, kdy herečka zažije traumatickou scénu ve svém reálném životě, pak za sebou třískne dveřmi a ocitne se na schodišti, které se promění ve schodiště v nějaké válkou zmítané zemi. Ono vlastně nejde ani tak o ten předěl, ale o to, co ten přechod znamená. Je to velmi působivé a do žánru psychologického filmu to prostě patří. Tenhle film nebude žádným komerčním hitem, ale když na něj někde narazíte, nenechte si ho ujít.

Tento článek vznikl za finančního přispění společnosti TAU Seating s.r.o.

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/FINAL-trailer.jpg

Přidat komentář

TOPlist