První člověk (2018)

first-man1

First Man, USA, 2018, režie: Damien Chazelle, scénář: Josh Singer podle knihy Jamese R. Hansena, kamera: Linus Sandgren, hudba: Justin Hurwitz, hrají: Ryan Gosling, Claire Foy, Jason Clarke, Ciarán Hinds, Pablo Schreiber

141 minut, barevný,

Film:
Před padesáti lety se půl miliardy lidí mačkalo u televizí, aby v přímém přenosu sledovali přistání posádky Apolla 11 na Měsíci. Krátce nato pronesl astronaut Neil Armstrong slavnou větu „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo,“ a počin, který se stal možná nejodvážnější výpravou od plavby Kryštofa Kolumba, byl tímto úspěšně završen. Stejně fascinující ale byla éra, která tomuto letu předcházela, a životní příběh člověka, jenž dostal to privilegium udělat na Měsíci první „lidský“ krok.

„To, co ti lidé podstoupili, bylo v dobrém smyslu slova šílené. Létali v nesmírně křehkých strojích, čelili spoustě otázek, na něž neexistovaly odpovědi, podstupovali nezměřitelné riziko a každý jejich krok přitom sledoval celý svět. Umíte si představit, že na jednom člověku leží tak obrovské břímě?“ říká režisér Damien Chazelle.
Příběh Prvního člověka začíná v roce 1961, kdy začal pracovat jako pilot pro NASA a kdy se musel vyrovnat s osobní tragédií, smrtí dvouleté dcery na nevyléčitelnou nemoc. Pro práci, která představovala permanentní koketování se smrtí si těžko mohli v NASA vybrat vhodnějšího aspiranta. Armstrong není vesmírný kovboj, který by riziko podstupoval dobrovolně a s frajerským nadhledem, na druhou stranu ani nepanikaří v situacích, kdy mu jde o život. Jeho základním charakterovým rysem je klid. Klid ve chvíli, kdy se ve zkušebním modulu řítí k zemi volným pádem, klid, když odpovídá synovi na otázku, zda se z mise vrátí, klid ve chvíli, kdy dělá onen historický první krok. Protiváhou tomuto klidu je pak absolutní neklid jeho ženy (Claire Foy) a její vnitřní drama, s jakou prožívá jeho každý úspěch, a možnost, že se už nikdy nevrátí. „Na Neilovi je fascinující, že je pro většinu lidí záhadou. Vezměte si ten paradox – je to jeden z neslavnějších lidí v historii a víme o něm tak málo,“ říká režisér Chazelle.

first-man2

V roce 1968 sice do Československa přijely tanky a my byli bohužel na jiné straně barikády, než USA, ale přenos prvního letu na Měsíc běžel i v totalitním Československu. Lidé se na toto zjevení dívali na malých černobílých bedýnkách a troufám si tvrdit, že kdo to viděl, nikdy nezapomene, tedy alespoň tak mi to říkal táta, který se na první přistání díval.

O padesát let později nás na filmovém plátně už nic moc nepřekvapí, viděli jsme mimozemské invaze, obrovské armády skřetů nebo historické bitvy, ale přitom všem se často nebere ohledy nato, že pro efekt se zapomínají vyprávět příběhy a sdělovat emoce a myšlenky. První člověk je vzácnou výjimkou amerického studiového filmu, je to citlivý snímek vyprávěný obrazem s mnoha zajímavými fakty, který diváka poučí, ale zároveň mu nabídne strhující filmový zážitek plný dobrodružství, emocí a napětí. A i s trochou humoru, ale toho je skutečně poskrovnu. Chtělo by se říct klasický Hollywood. Toto spojení v mnoha mladých divácích závislých na zelených skřetech, létajících debilech v kápích navozuje upřímnou hrůzu, ale naštěstí jsou tady ještě pořád diváci, kteří mají rádi normální filmy s příběhem. Jako třeba Steven Spielberg, který tento film zaštítil a dopomohl k financování Universalu v relativně krátkém čase pěti let.

F

První muž, natočený podle knihy Jamese R. Hansena „První muž: Život Neila A. Armstronga“, nabízí pohled do soukromého života hrdiny. Hansen napsal první biografii poté, co získal doktorát z historie vědy a techniky na Státní univerzitě v Ohiu a strávil více než 20 let psaním o vesmíru a historii. V roce 2000 poprvé požádal Armstronga, aby mu vyprávěl svůj příběh. Po dvou měsících se Armstrong – který zřídkakdy souhlasil s rozhovory a ještě mnohem méně se mu líbila myšlenka celoživotního dokumentu – nabídku zdvořile odmítl.

Od Hansenova prvotního požadavku uplynul nějaký čas, než dal pilot svolení k sepsání svého životopisu. „Trvalo mi asi dva roky, než jsem od něj konečně dostal zelenou,“ říká autor. „Neilova rodina ho k tomu povzbuzovala. Klíčový moment nastal, když mě pozval do svého domova na předměstí Cincinnati – kde žil asi 20 let – a strávili jsme odpoledne rozhovorem ve studovně. Měl jsem z toho velmi dobrý pocit, ale přesto trvalo nějaký čas, než mne úplně přijal.“ Hansena fascinoval kontrast tohoto tématu. „Neil, který se v kokpitu musel rozhodovat během setin vteřiny, byl, když přišla řeč na věci v jeho životě, neuvěřitelně opatrný a nad věcmi dlouho přemýšlel.“

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist