Kladivo na čarodějnice (1969)

Kladivo na čarodejnice (1969)

Československo, režie: Otakar Vávra, scénář: Otakar Vávra a Ester Krumbachová podle románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, kamera: Josef Illík, hudba: Jiří Srnka, střih: Antonín Zelenka, hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Jiřina Štěpničková, Eduard Cupák, Ilja Prachař, Zdeněk

 

formát: 2.35:1, černobílý, 35mm, délka: 103 minut

 

Film:

Nuzná stařena místo přijímání Božího těla vezme konsekrovanou hostii a schová si jí. Je však odhalena a přizná se, že jí chtěla dát své sousedce, protože má nemocnou krávu. Mladý horlivý kněz (Eduard Cupák – Mladý muž a bílá velryba) tuší něco nekalého, a proto povolá bývalého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu (Vladimír Šmeral) s jeho zhůvěřilým sadistickým asistentem (Josef Kemr – Marketa Lazarová, Císařův pekař a Pekařův císař, Čest a sláva, S čerty nejsou žerty), aby přijel do Velkých Losin zjednat pořádek.Boblig je ovšem amorální člověk a sadistický člověk, který se chce z poháru moci a bohatství napít opravdu velkými doušky.

Učitel filmařů nové vlny a přísný znalec filmu Otakar Vávra (Cech panen kutnohorských) v roce 1970 přivedl na plátna kin film Kladivo na čarodějnice. Adaptace stejnojmenného románu Václava Kaplického byla první látka s kterou jinak opatrný Vávra narazil. Podobnost s procesy z 50. let byla příliš nápadná a Vávra se proto honem vrátil k velkolepým agitkám. Kladivo na čarodějnice je však mistrovským snímkem plným neotřelých režijních postupů.

Film je sice natočen podle románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, ale ta vychází z knihy Malleus Maleficarum neboli „Kladivo na čarodějnice“. Byla to příručka respektive manuál jak pronásledovat kacíře v Porýní a severním Německu, která obsahuje autentické případy čarodějnictví kombinované s ideologicky upravenými starozákonními citacemi. O lidské hlouposti svědčí to, že do roku 1678 se tato kniha prodávala údajně víc, než samotná bible.

Kladivo na čarodejnice (1969)

Můžeme si myslet o Vávrovi cokoli, ale pokud se do nějakého tématu zakousl, měl buldočí povahu. Pokud to spojíte s velkým talentem a diplomacií pochopíte v čem tkvěl základ jeho mnohaleté kariéry. Ve filmu Kladivo na čarodějnice se mu podařilo vytvořit tak temnou a depresivní atmosféru, že nemá v kontextu domácí tvorby obdoby.

Užití dobové hudby, preciznost v kostýmech, pečlivém výběru herců, dodnes mrazí zejména z Vladimíra Šmerala, který se netajil svým obdivem ke Stalinovi, jehož fanatismus, který předvedl na plátně je naprosto bezprecedentní. Divák se však může ztotožnit i s dobrem a pro mě je dodnes velkým překvapením, že se do filmu podařilo propašovat katolického kněze jako kladnou postavu, což je v kontextu doby něco naprosto nevídaného.

Hlavní postavou je ovšem půvabná Soňa Valentová s velkýma tmavýma očima plnýma pravdy a odhodlání. Vávra s kostýmní výtvarnicí a scenáristkou Ester Krumbachovou však ani v těchto postavách nezapřou satirický šleh, když naznačí, že mezi čistým knězem a mladou dívkou možná došlo k fyzické lásce a víceméně toto nařčení nechají vyznít do ztracena. Je to škoda, protože snímek pak ztrácí na věrhodnosti pokud jde o ideály a zavání alibismem, co kdyby se náhodou režim skutečně zhroutil.
Kladivo na čarodejnice (1969)

Snímek natáčel kameraman Josef Illík (Tři oříšky pro Popelku) na černobílý materiál a díky tvrdému kontrastnímu svícení a výtvarně promyšleným širokoúhlým záběrům stvořil v několika málo lokacích působivou fresku, která velmi úspěšně kamufluje, že je vlastně pevně sevřeným komorním dramatem divadelního rázu. Všimli si toho ostatně i angličtí divadelníci, když Malleus Malleficarum nastudovali jako muzikál. Ten se však při vší úctě k tvůrcům příliš nepovedl a působí spíš jako nechtěná parodie.

Vávra film natáčel na autentických lokalitách v prostorách barokního lichtenštejnského panství u Velkých Losin. Pokud jste tam ještě nebyli, určitě do tohoto kraje zavítejte, protože mu stále zůstává neskutečný genius locí.

Za zmínku pak stojí i dobová hudba, přičemž úvodní píseň přetextovala již několikrát zmíněná Ester Krumbachová. Jiří Srnka do filmu dále použil hudbu Adama Michny z Otradovic, Vivaldiho a velmi umně také pracuje po vzoru nejlepších hudebních skladatelů klasického Hollywoodu Franze Waxmana a Bernarda Herrmana s pečlivě dávkovaným tichem.

Kladivo na čarodejnice (1969)

Kladivo na čarodějnice není jen klasický film, je to národní filmový klenot a až se na něj budete znovu dívat zkuste číst sami mezi řádky. Zapomeňte na to, že tam jsou možná zašifrovány stalinistické procesy, podle mě nejsou, že se zde zobrazují věrohodně čarodějnické procesy, kdo z nás to může objektivně posoudit, když se archiválie cíleně zkreslují, ale zůstane vám temný obraz lidské duše, a zlo zůstává zlem bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci.

PŘEHRAJTE SI LEGÁLNĚ CELÝ FILM ZDARMA.

http://magazin.realfilm.cz/wp-content/uploads/box-of-film.jpg

Přidat komentář

TOPlist