Smrt v Benátkách (1971)

morte-a-venezia_1

Morte a Venezia, Itálie/Francie/USA 1971, režie: Luchino Visconti, scénář: Luchino Visconti a Nicola Badalucco podle knihy Thomase Manna, kamera: Pasqualino De Santis, hudba: Gustav Mahler, střih: Ruggero Mastroianni, hrají: Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen

 

130 minut, 35 mm, 2.35:1, barevný

 

nominace na Zlatou palmu na MFF v Cannes, Výroční cena na MFF v Cannes pro Luchina Viscontiho za film a kariéru, nominace na Oskara za nejlepší kostýmy (Piero Tosi)

 

Film:

 

Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (Dirk Bogarde) je právě po infarktu a v Benátkách by se rád ze své srdeční slabosti zotavil. Jenže své srdce v Benátkách jen více zatíží. Potká totiž andělsky krásného blonďatého chlapce polského původu Tazia (Björn Andrésen) a okamžitě se do něj platonicky zamiluje.

Konečný zánik starého světa a jeho jistot, to je stěžejní motiv Viscontiho díla v jeho pozdní fázi, kam se řadí i Smrt v Benátkách. Výprava secesního slohu, Benátky plné odpadků a očekávání mnohem horších zítřků, tedy epidemie cholery jsou rámem krásného příběhu o lásce, jež má v italském filmu dlouhou tradici. V tomto případě se navíc jedná o lásku mezi dvěma muži. To ale není úplně přesné. Jedná se o platonickou lásku mezi mužem a zbožtělou bytostí, která je pro Aschenbacha spíš andělem než objektem jeho touhy.

Death-in-Venice-2

Visconti pro obsazení Tazia prohledal všemožné databáze mladých herců, až se nakonec rozhodl pro mladíka jménem Björn Andrésen. Pro roli Gustava von Aschenbacha si vybral Dirka Bogarda, distinguovaného britského herce původem ze Sussexu, který měl za sebou bohaté životní zkušenosti, jež ho pro roli doslova předurčily. Sloužil v armádě, vydal knihu básní, stal se úspěšným britským filmovým a zejména divadelním hercem, byl obviněný ze své příchylnosti ke komunismu a dlouho nemohl zavadit o práci. Nebyl to také jediný skladatel, kterého na plátně ztvárnil. Zahrál si už Franze Lista ve filmu Song Without End. Mnohem odvážnější krok ovšem bylo jeho ztvárnění homosexuála ve filmu Victim v roce 1961. Je nutné dodat, že v jeho domovině Velké Británii byla homosexualita až do roku 1967 trestným činem. Tímto krokem si získal v umělecké komunitě velký obdiv a on sám se ke své sexuální orientaci přihlásil až mnohem později, přestože udržoval dlouholetý vztah se svým managerem.

Visconti na natáčení často improvizoval, ale nebyla to improvizace, jakou byste si zřejmě představovali. Herci měli volnost a pohybovali se v detailně promyšleném prostředí. Visconti tak nechtěl improvizovat, ale žádal od jeho herců přirozenost a nikoli expresivní hraní. To lze ostatně pochopit právě pro výběr mladého Björna Andrésena, který je tak na plátně velmi přesvědčivý právě tím, že existuje ve Viscontiho světě. Visconti vzal také mladíka do gay clubu, aby nasál atmosféru, to pak herec později komentoval těmito slovy:,,Bylo mi šestnáct a Visconti mě s celým svým týmem vzal večer do gay clubu. Skoro celý štáb byl tvořen homosexuály. Barman mě neustále sledoval a necítil jsem se dobře. Dívali se na mě jako bych byl nějaké krásné a šťavnaté sousto. Nevěděl jsem jak reagovat. Kdyby ano, byla by to sociální sebevražda. Ale bylo to jen jedno z prvních objevování tohoto druhu z mnoha.“

death-in-venice-4

Film se natáčel v Benátkách, aby odpovídal literární předloze Thomase Manna. V knize je ovšem Aschenbach spisovatel, zde je hudební skladatel, protože Visconti vlastním průzkumem zjistil, že předloha je inspirována skladatelem Gustavem Mahlerem. Visconti byl v zobrazení Benátek počátku dvacátého století velice puntičkářský. Jeho početný štáb byl pod jeho neustálým dozorem, Visconti s ohromnou erudicí sobě vlastní dohlížel na detaily ulic, kanálů, vývěsních štítů až po čepice a deštníky komparsistů. Dokonce zašel tak daleko, že v jednom paláci obnovil svými tesaři, malíři a dekoratéry restauraci, kterou dokonale převedl do secesní podoby pouze pro účely tohoto filmu.

Pokud jste viděli jeho sveřepý výraz z natáčení, který byl netečný jen zdánlivě, tak snadno pochopíte jeho režisérskou autoritu podpořenou mohutným zevnějškem a tváří jak vytesanou z mramoru. Nádherné secesní kostýmy jsou pak dílem kostýmního výtvarníka Piera Tossiho.

Pages: 1 2

Přidat komentář

TOPlist